Váš příběh...napište nám

Krása života

Když skončíte s léčbou a nebudete si jistí kam přesně patříte, nezoufejte. Začínáte přece normální život, který budete považovat za svůj. Třeba bude i lepší. Otevřou se před Vámi nové a nové dveře, nechcete přece stále stát za těmi zavřenými!
Ted je to váš život, život kde jsou kamarádi, lásky, kde je smích a radostné chvíle. Najednou vidíte tu krásu. Zdá se Vám, že i ten vzduch, co dýcháte je lepší a ceníte si ho snad 1000krát víc. Každá chvíle je jedinečná. Napadne Vás, že okamžik, který prožíváte už vám nemusel být souzený, tak si ho vážíte jako by to byl ten největší poklad. Jste tady a můžete si užívat tu krásu, krásu života, přátelství, lásky a štěstí. Nikdy mě nenapadlo, že tyhle chvíle si člověka tak obohatí, že má chuť létat i když nemůže pořádně chodit. Nejvíc dělá psychika, cítíte se konečně svobodně a fajn. Našli jste sami sebe. Získáváte sebevědomí Uvědomíte si ,že nejste v ničem horší než ti,co si nikdy takovou nemocí neprošli. Vždyť v určitých chvílích jste na tom i lépe. Líbí se Vám věci, které Vás předtím vůbec nezajímaly. Najednou máte pocit si dokazovat, že to zvládnete. I když je to pro Vás obtížné. Každá menší pochvala na Váš účet posiluje sebevědomí. Jdete ven a sedíte na houpačce, kolem les a nikdy by Vás nenapadlo, že Vás to bude bavit. Jen tam mlčky sedět a pozorovat, jak život běží, zatímco Vám se trošku zastavil v nemocnici. Dokážete si víc vážit života a prožívat chvíle intenzivněji. Cítíte tu krásu. Pozastavíte se nad tím, jak voní chvíle s přáteli, jak voní láska, jak voní třeba i ten obyčejný večer, kdy svítí hvězdy na Vy víte, že můžete stát s hlavou zvednutou a koukat na ně. Kráčíte po ulici a je Vám úplně jedno, kolik lidí na Vás kouká. Všechny ty drby a nekonečné dohady v okolí. Je to fuk. Jen se pousmějete a jdete dál. S hlavou hrdě vztyčenou, jako by jste vyhráli ten největší maratón. Nemoc mi dala určitý nadhled a možnost přehodnotit svůj žebříček hodnot. Co je opravdu důležité a co se jen tak tváří? Už to poznám. Zapomínám na probdělé noci, které jsem probrečela do polštáře nad nespravedlností světa. Už si nepokládám otázku: „Proč já?“ Spíš si říkám: „Konečně došla řada i na mě.“ Nespím kvůli krásným zážitkům, kterých se nemůžu nabažit! Ne kvůli vzpomínkám na nemocnici a spoustu léků. Když přijdou špatné myšlenky, uvědomím si, že mám kolem sebe lidi, kteří za mnou stojí. Poznala jsem díky ní své pravé přátele i spoustu nových skvělých lidí, kteří mi neváhali pomoct. Nechápu sebevrahy, kteří si dobrovolně berou život, když lidi, kteří chtějí žít umírají. Teď už se chci na svět dívat jen optimisticky.Chci už zažívat jen pocity, kdy mám chuť se rozběhnout a pořád se smát. Usínat s úsměvem na rtech a budit se do dne, který bude normální. Který bude fajn. Vím, že i když jsem o hodně přišla, získala jsem. Věřím, že budu zdravá a šťastná! Nejsem bláhová, proč? Vždyť přece být tady je tak krásné a k nezaplacení.

Autoři jsou Darča a Lucca nebo stránka Bumbaris Paris.org

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *