Jako rakovinu označujeme skupinu nemocí, které se vyznačují nekontrolovaným buněčným
dělením a schopností těchto rychle se dělících buněk napadat jiné tkáně a rozšiřovat se do
jiných částí těla, tzv. metasfáze. Ke vzniku rakoviny dochází tehdy, když je genetickými nebo
environmentálními faktory poškozena DNA takovým způsobem, že dojde k deregulaci
buněčného dělení.
Když jsou normální buňky poškozené nebo staré, spustí program kontrolované buněčné smrti,
tzv. apoptozu: rakovinové buňky se dokážou apoptoze vyhnout.
Buněčné dělení (proliferace) je běžný fiziologický proces, ke kterému dochází neustále téměř
ve všech tkáních, například po úrazu, během imunitní reakce, nebo v průběhu výměny buněk,
které odumřely nebo byly vyloučeny pro přílišné opotřebení (v tkáních jako je kůže nebo
sliznice trávicího traktu). Za normálních okolností je rovnováha mezi beněčným dělením a
buněčnou smrtí pevně regulovaná tak, aby byla zajištěna integrita orgánů a tkání. Mutace
vedoucí k rakovině způsobují narušení této rovnováhy.
Nekontrolované a často velmi rychlé a nepřesné dělení buněk může vést buď k nádoru
(tumoru) benigdímu (nezhoubnému) nebo k malignímu (zhoubnému) nádoru. Benigní tumory
nemají schopnost matastázovat, tj. nerozšiřují se do jiných částí těla a nejsou tak životu
nebezpečné. Maligní tumory tuto schopnost mají, a proto jsou velmi nebezpečné.
