Váš příběh...napište nám

Denisa a její příběh s „Evženem“ ( nádorem )

Narazil jsem na další inspirující,silný příběh od Denisy, který mi byl schválen zveřejnit a poslat dál do světa. Jak píše na svém blogu Denisa : „Proto jsem se taky rozhodla o tom všem začít psát. Doufám, že vás to bude bavit a inspirovat“.

Denisa také píše o svých receptech, takže vás zaujmou i tyto články. A popravdě ? Některé už také zkouším osobně 🙂

Ahoj, jmenuji se Denisa a tohle je můj blog hlavně o zdravým vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně. Bohužel začal dělat neplechu, proto jsem se ho rozhodla nekompromisně zastavit po svém. Dobrou náladou a jídlem bez masa, cukru a hlavně životem bez kompromisů. Food therapy by Denisa je místo, kde můžete najít jednoduchý recepty. Rady, jak si vybírat suroviny a taky můj příběh “Jak to celé přežít a nezbláznit se”. Každý se totiž díky kvalitnímu jídlu může cítit mnohem líp. Vyzkoušejte to se mnou:)

„Jak to celé přežít a nezbláznit se“ (1)

V této kapitole bych se s vámi chtěla postupně podělit o svůj příběh. Napsat, jak to všechno začalo s „Evženem“, a proč jsem ve svém životě udělala spoustu změn. Konečně jsem začala totiž žít a užívat si přítomnost. Přestala si vyčítat chyby z minulosti a neplánovat daleko do budoucna. Sama jsem si vybrala možnost postavit se k celému zdravotnímu problému čelem, bojovat, dělat pro sebe maximum, nelitovat se a užívat si každý den naplno.

Pro mě je nejlepší motivace vidět, jak se lidé dokážou poprat s tvrdým osudem a umí být při tom stále optimističtí a dobře naladění. Moc by mě potěšilo, kdyby byl můj příběh motivací i pro některé z vás. A věřte, že vůbec nezáleží na tom, jestli je člověk zrovna zdravý nebo ne, důležitý je si život užít naplno a s radostí. Proto jsem se taky rozhodla o tom všem začít psát. Doufám, že vás to bude bavit a inspirovat.

Takže začnu od úplného začátku. Jedenáctý březen dva roky nazpět si totiž pamatuju úplně přesně. Je asi sedm ráno a já spěchám autem do práce. V hlavě se mi honí myšlenka, proč mi zase zvoní v uších. Hmm… asi únava po včerejším tréninku. Celá se cítím unavená a spala bych. Bude to asi tou nekončící zimou a víkendovým večírkem. „Včera jsi šla navíc pozdě spát, tak co se divíš, Deniso!“ Sakra, měla bych na to šlápnout musím dnes skončit dřív, mám schůzku ve Vaňkovce s cukrářkou ohledně svatebního dortu. Potom se chci ještě potkat s kamarádkou z vysoké. Jsem zadumaná ve své hlavě a tak trochu mimo. Před kruháčem u Campusu: „Pane bože co to bylo za zásek? Deniso, ty jsi neviděla toho chlápka na přechodu?! “ Zhluboka jsem to rozčilení rozdýchávala. Nechybělo moc a já měla chlapa na autě a on uraženej zadek. Nechtěla bych vidět ještě ty další komplikace. Celá vyděšená jsem sedla do křesla v kanceláři a chtěla to povyprávět kolegyni, ale nějak mi to nešlo. Nejspíš jsem pořád v šoku…

Ten den mě bolela hlava, nemohla jsem se vůbec soustředit na práci. Každou chvíli mi připadalo, jako kdyby se ve mně zapínalo tlačítko ON/OFF na myšlenky a mluvení. Říkala jsem sama sobě: „Tak ty si pěkně přetažená. V hlavě máš myšlenku a nemůžeš jí ze sebe ani vyžvejknout“. Po chvíli se kolegyně ptala na něco pracovního a já nebyla schopná ze sebe vylovit tu větu, která byla už připravená v hlavě. Přitom jen stačilo ji ze sebe vypustit. Místo toho se ode mě dočkala pouhé eeehhhhmmm, dlouhá pauza a pak teda konečně zformulovaná věta. Vrcholem mého pracovního nasazení ten den bylo, že jsem usnula v kanceláři. Probudilo mě, až když mi vypadl zvýrazňovač z ruky a kolegyně se zase na něco zeptala. Šílený den, ale vůbec jsem to nemohla přemoct.

Po práci jsem spěchala do Vaňkovky. Schůzka s cukrářkou dopadla dobře, „a teď už jen káva s kamarádkou a mazej domů, jsi přetažená a děsně unavená“. Klasicky jsme si povídali o práci, svatbě, chlapech a pak to přišlo!  Zapálila jsem si svoji poslední cigaretu potáhla jednou a cítila, jak kdyby mě něco píchlo v hlavě. „Hmmm co to asi je?“ Vykládala jsem dál, potáhla si, vyfoukla, zase píchnutí a pocit, jako když vám ztuhne obličej a nemůžete s ním pohnout. Cigareta už mi přestala chutnat, tak jsem ji típla a poprosila slečnu o účet. Ještě něco jsem vykládala kamarádce, a pak přišel ten poslední záblesk. Jako kdyby cestovalo něco ze spodní části mé hlavy od krku, až k mojí puse. Pak už si pamatuju jen strnutí, křeč, zkřivenou pusu, tmu a jak někam padám….

„Jak to celé přežít a nezbláznit se“ (2)

První procitnutí a šok z diagnózy

Ani nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí a kdy jsem se probudila. Jen si pamatuji, zděšený výraz mé kamarádky klečící nade mnou. Naštěstí mi první pomoc poskytla sestra z fakultní nemocnice, co byla taky na sedánku. Byla jsem zmatená a nic si nepamatovala, akorát jsem viděla krev na tričku, jak jsem si v křeči pokousala jazyk.

Čekala jsem na sanitku a zrovna když jsem se sesypala, volal můj přítel, že jede domů z práce. Kamarádka telefon vzala a řekla mu co se stalo. Byl blízko Vaňkovky, takže dorazil dřív než sanitka. Já už byla sice stabilizovaná, ale pořád mimo a ve svém světě. Pamatuji si jak jsem pěšky došla přes obchoďák k sanitce. Tam se ukázalo, že jsem úplně mimo. Věděla jsem jak se jmenuji, že jsem si překousla jazyk a nepočůrala se při záchvatu, a tím to končilo. Kde pracuji, co je za den, už bylo mimo mě. Až jsem dostala nějakou injekci do prstu začala jsem normálně fungovat.

Převezli mě do Fakultní nemocnice Brno na oddělení neurologie, bylo asi osm hodin večer a kromě základního vyšetření a odběrů krve se nic nedělo. Ráno vizita a pak EEG vyšetření, kde se nic nezjistilo, po neurologické stránce vše v pořádku. „Co musíme udělat je vzít vám řidičský průkaz a nasadit antiepileptika, aby jste nedostala další záchvat a zítra vás pošleme na magnetickou rezonanci.“

Říkala jsem si hmm super, to jsou tedy vyhlídky. Bez papírů a ještě na práškách. To jsou radosti. Netušila jsem, že ta hlavní příjde druhý den.
Magnetická rezonance mozku, pro ty kteří neví o co běží jsou asi tři čtvrtě hodiny strašně špatné techno párty v rakvi – tak tomu říkám já, kdy kolem vaší hlavy projíždí skener a mapuje dopodrobna váš mozek. V půlce tohoto mejdanu dostanete jako bonus injekci s kontrastní látkou – velmi výživnou porci jodu pro ledviny a jedete dál. Naštěstí na ní výjimečně nemám alergii, ale není mi po ní úplně nejlíp a celý den jsem pak straně unavená.
Výsledky byly načtené celkem rychle a po obědě mi přinesli dva doktoři dezert dne: “Slečno, tak už víme, kde je ten problém. Bohužel magnet ukázal,že máte nádor v levé části mozkové tkáně“. Bum bác. Maximální šok. Moment kdy se vám zastaví dech a říkáte si „špatnej sen, už se probuď“ a ono nic. Na uklidnění začnou takový ty řeči: „nebojte, jsme tady na to odborníci, ale musíme vás operovat, takže vás přesuneme na oddělení neurochirurgie. Chcete se na něco zeptat?“ V tom šoku jsem byla schopná, tak zavrtět hlavou. V té už byly úplně jiný myšlenky. Ta hlavní, jak tohle oznámit doma rodině a svému nastávajícímu manželovi. Nebudu lhát slzy tekly proudem a já si v tu chvíli říkala, že si připadám jak x střepů, který se sypou z jednoho velkýho zrcadla, když spadne ze zdi rovnou na zem.

Až jsem to tak trošku rozdýchala zvedla jsem telefon a začala s mamkou. Zvedla to a svým milým hlasem “Ahoj kočičko tak co už víš co to je?” Chtěla jsem to říct statečně bez breku a chrapotu, ale to nešlo, vypravila jsem ze sebe:  “Jo mami je to nádor a musím na operaci”. Chvíle ticha, asi stejný šok jako já a pak jen: “Do prdele, já jedu za tebou do nemocnice…..“

Další pokračování Denisy příběhu „Jak to celé přežít a nezbláznit se“ najdete na jejím blogu

zdroj:http://foodtherapybydenisa.blogspot.cz/

Deniso držím ti pěsti ve všem co máš ráda a hlavně ať už se daří zdravotně, protože to jediné se nedá koupit….♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *