Jmenuju se Denisa. Vždycky jsem chtěla zvládat všechno. Vysoká, kariéra, rodina, dítě… Pak mi v osmadvaceti letech došel dech. Doslova.
Těsně po mých narozeninách v únoru 2018 přišla viróza. Vypadalo to klasicky. Teplota, kašel, bolest v krku… Když se to skoro týden nezlepšovalo, zašla jsem k lékaři. A z virózy byl zápal plic.
Teploty 39, silný kašel, problémy s dýcháním. O malého jsem se starat nezvládala, a tak můj ani ne dvouletý syn putoval k babičce. Jenže když se můj stav stále zhoršoval, antibiotika nezabírala a nebyla jsem schopná se postarat ani sama o sebe, putovala jsem „k babičce“ taky. Měla jsem problém přejít z jednoho pokoje do druhého, špatně se mi dýchalo, byla jsem extrémně vyčerpaná a tep jsem měla často i 140. Naštěstí jsem se dostala do rukou skvělého „plicaře“, který mě uchránil od hrozící hospitalizace. Zjistil těžké astma, nasadil kortikoidy a můj stav se po měsíci pomalu a jistě začal zlepšovat.
Zkoušela jsem zvládnout péči o sebe i o syna sama. Pořád jsem byla ale hodně vyčerpaná, hubená, tep se mi rychle vymrštil, nezvládala jsem vařit ani uklízet a odpoledne jsem si s malým chodila lehnout. A přesně v této době mě z ničeho nic začala bolet prsa.
„Asi jsem se nějak přeležela, asi hormonální výkyv po léčbě kortikoidy…asi důsledek dlouhého kojení, zablokovaná mléčná žláza nebo tak.” Hlavou se mi honily různé varianty, větší význam jsem tomu ale nepřikládala.
„V naší rodině přece nikdo rakovinu neměl, vždyť je mi 28 proboha, žiju zdravě a navíc jsem dlouho kojila – a to je přece nejlepší prevence proti rakovině. Už těch negativních zpráv bylo dost, to už by toho bylo přece moc najednou!”
Po pěti dnech jsem pro jistotu zavolala své gynekoložce. Prohlédla mě, zhodnotila, že v levém prsu mám nejspíš ucpaný mlékovod a pravé je v pohodě. Ale pro jistotu mě pošle na ultrazvuk.
Útvar v levém prsu byl skutečně nezhoubný. Jenže v tom pravém, ve kterém nebylo nic hmatatelného, objevili bulku. Bylo to na mě celé rychlé až nějak moc. Ani jsem se ještě nesžila se svým astmatem, byla jsem ráda, že se pořád nezadýchávám a teď na mě zas s nějakou biopsií? Ok. Jdu do toho, ať vím, na čem jsem. (Při biopsii odeberou kousek z nalezené bulky, aby mohli otestovat, jakého je původu. Jestli je zhoubná nebo ne a o jaký typ nádoru se případně jedná.)
Po pár dnech jsem se dozvěděla, že je nádor zhoubný. A bohužel agresivní. Bylo jasné, že se chemoterapiím nevyhnu. Nález byl relativně malý, takže v případě negativních genetických testů by to znamenalo chemoterapii, operativní vyjmutí bulky a následné ozařování. V případě, že by genetika vyšla pozitivně, by riziko nechat si prsa bylo moc vysoké. Byla jsem přesvědčená o tom, že genetika bude v pořádku. Vždyť u nás v rodině nádorová onemocnění nejsou! Jenže chyba lávky. Po šesti týdnech byly výsledky hotové. Nádor byl geneticky podmíněný. O prsa přijdu.
Doposud ta nejhorší chvíle. Pořád jsem se držela, snažila se myslet pozitivně a nepropadat depresi. Tohle mi ale přišlo neskutečně nespravedlivé. Nechápala jsem, proč se mi to všechno děje. Co jsem komu udělala? Byla jsem vždycky hodná holka, tak proč zrovna já?
Vždycky jsem chtěla pomáhat druhým. Na gymplu jsem dobrovolničila v dětském domově, přispívala na dobročinné projekty, ale vlastně jsem nikdy nedělala nic pořádně – nevěděla jsem, kde začít, co si vybrat, kde bych mohla pomoci nejlépe. Tak teď už jsem to věděla. Z týhle zákeřný nemoci vytluču dobro. Pomůžu sobě, pomůžu ostatním a aspoň to celé přetavím v něco pozitivního.
Založila jsem si blog a začala psát o mé nemoci a přístupu k ní. O tom, jak léčba probíhá, co se mi honí hlavou, jak se změnil můj přístup k životu i k sobě samé. Začala jsem natáčet videa, kde vysvětluju, jaké mohou být vedlejší účinky chemoterapie nebo třeba, jak probíhala operace prsou. Snažím se, aby i ostatní zvládali léčbu psychicky co nejlépe, protože věřím, že na tom opravdu záleží.
Nyní dokončuji ozařování a vše už bude jen lepší. Zkouším se mít víc ráda, zkouším se tolik nepřepínat a nestresovat. Víc se raduju a hlavně… VĚŘÍM.
Pokud by vás moje cesta zajímala víc, koukněte na Prsa v zenu na Facebooku nebo Instagramu. Můj blog i videa najdete na stránkách www.prsavzenu.cz
