Váš příběh...napište nám

Můj příběh – Eva (EVIK)

MŮJ PŘÍBĚH
Obrazek
Co tě nezabije, to tě posílí
Myslela jsem si, že mě v životě už nic neporazí, ale pravdou je, že co tě nezabije, to tě posílí. V prosinci 2001 jsem dostala angínu a po ní se necítila dobře. Hodně jsem i zhubla, avšak
přisuzovala jsem to své náročné práci v obchodě.
Poněvadž mi nebylo pořád dobře, zašla jsem na neurologii a paní doktorka mi doporučila rehabilitaci. Bylo mi ale ještě hůř. Podstoupila jsem řadu vyšetření a různých léčeb.
Můj zdravotní stav se nelepšil a obvodní lékař si myslel, že jsem hypochondr.
Rakovinu jsem si nepřipouštěla
Blížilo se léto 2002 a postupně se mi začalo ulevovat. Těšila jsem se na dovolenou v Bulharsku. Před ní jsme se s paní neuroložkou domluvily, že začnu rehabilitovat. Po první masáži mi bylo strašně zle. Večer při sprchování jsem si našla pod paží bouli velikosti
menšího pingpongového míčku. Nedalo mi to spát a ráno šla k neuroložce. Ta mě po vyšetření ihned
poslala na mamologii. „Asi to bude cysta,“ uklidnila mě
primářka z ultrazvuku. Když jsem ji řekla, že chceme jet na dovolenou k moři, pozvala mě
další den na odebrání vzorku a nastalo čekání na výsledek. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohla být rakovina.
Rodiče ani nikdo z mých sourozenců toto onemocnění neměl.
Krutá pravda
Obrazek Asi po 14 dnech přišel výsledek. Lékařka si mě zavolala a první slova byla: „Snídala jste dneska?“ „A proč?“ zeptala jsem se. A najednou mi došlo, že
něco není v pořádku. „Paní doktorko, nemám rodiče a doma dvě děti, tak chci vědět pravdu, co se mnou je,“ řekla jsem rázně lékařce. „Pokud jste nesnídala,
sestřička vám vezme krev a musíte okamžitě zítra ráno na operaci. Máte zhoubný nádor,“ vyřkla krutou pravdu. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Manžel se měl vrátit večer a děcka byly samy doma. V té době
bylo dceři 15 a synovi 13 let.
Nutná operace
V nemocnici v Havířově ke mě přišel velice hodný pan doktor JANÍK. Vysvětlil mi co mě čeká, ale řekl, že prso musí bohužel asi pryč. A má odpověď byla: „Dělejte co je nutné, řežte co chcete, ale chci žít a musím
vychovat děti.“ Po operaci mě probudili a pan doktor se zeptal, jak se cítím. Dívala jsemse na sebe. „Ale Vy jste mi něco nechal,“ ptala jsem se nechápavě. „Ne, všechno šlo pryč,“ odpověděl mi lékař. Myslel tím nádor. Pak se asi vzpamatoval a říká: „Myslíte prso?
To nebylo nutné, jen kousek.“ Pane doktore děkuji.
Dovolenou jsme zrušili a já
začala s léčbou.
Obrazek
Podpora rodiny
Následovalo 6 dávek chemoterapie a 33 ozařování.
Holá hlava byla to nejmenší. Do dneška se smějeme tomu, jak mě děcka doma stříhaly. Dokonce dceřini kamarádi přišli všichni ostříhání dohola, abych v tom nebyla sama. U této nemoci je nejdůležitější podpora rodiny, přátel a tu jsem opravdu měla na sto procent. Hlavně děkuji manželovi a mým skvělým dětem.
A jak teď žiji?
V únoru 2007 to byly 4 roky, co jsem ukončila léčbu. Snažím se pomáhat nově diagnostikovaným pacientům.
Obrazek
Život je váš
No prostě nemám čas, pořád něco dělám. A hlavně si myslím, že dělám dobrou věc. Chtěla bych tímto příběhem upozornit na to, že i pokud je člověk mladý, nesmí se nechat odbýt. Pokud nejste se svým lékařem spokojeni, běžte za jiným. Život je váš. Chraňte si ho. I když to u tohoto zákeřného onemocnění není opravdu lehké, zapojte se do jakékoliv aktivity, která vás baví. Pamatujte si, že život rakovinou nekončí.Všem onkologickým pacientům držím palce, aby se
svou nemocí dokázali porvat.
A jejich rodinám jen vzkážu: „Držte je nad vodou!“
Všem lékařům a sestřičkám, kteří mě mají v péči moc děkuji.
Nebýt nich už bych tady nebyla.
EVIK

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *