Stela je mladá slečna, kterou jsem poznal na sociální síti. Mohu o ni říci, že je to další bojovníček, který bojuje s rakovinou. Příběh Stely mne natolik zasáhl, že jsem se rozhodl vložit s jejím svolením její příběh. Stela nadále bojuje se svou zákeřnou nemocí ale jak píše: Nikdy se nevzdám…Jak jsem do svého života nezvala rakovinu, tak doufám, že to pro mě dobře dopadne ♥
Prosíme sdílejte tento příběh. Jde nám o to, aby se neustále hovořilo o této zákařné nemoci. Aby jsme si uvědomily co je v životě opravdu nejdůležitější. Je smutné, že si hodně lidí uvědomuje co je v životě důležité až když jsou opravdu nemocné. Stela si rakovinu nevybrala a o to je to horší. Nemůže za to a sdílením a rozšiřováním jí můžeme aspoň na dálku pomoci a podpořit jí.
Děkuji…
Jmenuji se Stela a je mi 17 let, od dubna 2016 se potýkám s onkologickým onemocněním štítné žlázy. Mám za sebou operaci, která byla v březnu 2016, kde mi odstranili celou štítnou žlázu. Ale po operaci mi diagnostikovali to nejhorší co může člověka potkat! Rakovinu štítné žlázy. 
Následně za necelý měsíc jsem musela nastoupit na léčbu radioaktivním jodem, léčili mě v nemocnici Blansko. Dlouhých 24 dnů jsem byla na nukleárním oddělení, přelom duben/květen 2016, kde mi začali léčit rakovinu. Nepopsatelné bolesti krku, radioaktivita, izolace na pokoji. Nutná je trvalá substituční léčba hormony štítné žlázy.
Další kontrola léčby jak zabrala, byla možná až za půl roku, během nekonečného doufání, strachu, jestli léčba zabere, jestli jsem v pořádku, protože já se vůbec dobře necítila a celého půl roku to bylo těžké vydržet moje stavy bez síly, totální únavy.
V září jsem opět nastoupila do školy, kterou jsem musela po operaci přerušit, úplně nový první ročník, ale zase stejný obor a stejná střední škola v Brně.
Také během toho nekonečného čekání musím držet dietu bez jodu, přešla jsem čistě na rostlinnou stravu= veganství, protože všude v živočišné stravě je jód, ale to je i v rostlinné, občas je pro mě těžké vymýšlet a vařit si jídlo, na každý den do školy, nebo když mi není dobře, tak doma.
Můj koníček je už přes šest let potápění s přístrojem, ale i to jsem musela opustit, díky léčbě jsem ani nemohla k moři, kde to mám nejraději.
Další hospitalizace po půl roce byla v listopadu 2016 a všichni jsme věřili, že to zabere a budu zdravá! A, že já konečně už nebudu muset řešit takhle zákeřnou nemoc, ale bohužel nám po třech dnech hospitalizace bylo sděleno, že první léčba sice fungovala jak měla, doslova mi ta 1. léčba zachránila život. Jinak mi zbývaly podle toho všeho špatného jen 2 měsíce života.. Uff přežila jsem! Ale ještě tam byly nějaké zbytky, které potřebovaly další léčbu a o to víc silnou radioaktivitu, aby se to vše spálilo. Byla jsem z toho moc smutná, ale co jsem měla na výběr, opět izolace, přes 24 dní v nemocnici, radioaktivita, bolesti krku, přibírání na váze, kvůli vysazení hormonů. Ale vše jsem zvládla a pan doktor ke konci léčby řekl, že další návštěva mě opět čeká po půl roce, což je květen/červen 2017 zpět zase do nemocnice, doufání, že vše bude dobré, nic tam v krku už nezůstane a budu šťastná a zdravá jako dřív a konečně budu moc k moři!
Během čekaní, od prosince do května mi bylo bohužel hrozně, neměla jsem sílu, energii, kila na víc. Do školy jsem se sice vrátila v březnu, ale byla jsem tam opravdu málo, vůbec nemůžu vydržet sedět ve škole, jak jsem unavená, nemůžu se soustředit, bylo to těžký,ale chtěla jsem konečně ten první ročník uzavřít a odejít v klidu do nemocnice.
Teď už jsem měla zase vysazené hormony, které se vysadí měsíc před hospitalizací a to je mi ještě hůř, točení hlavy, bušení srdce, pocity na omdlení, třes končetin, do kopce ani nemůžu rychle jít, jak mi srdce buší. Je to pro nás v rodině moc těžké. Když už přes rok se děje pořád to stejné. Jsme hodně doma, výlety, akce, velké procházky, to vše jsme museli opustit, protože mi většinu času není vůbec dobře a jen spím a odpočívám. Mám super rodinu a bráchu. Doma bylo vždy veselo a pořád jsme se smáli, ale teď už to moc nejde. I kdyz sranda vlastně je pořád! ! Bez toho bychom se zblaznili!
Ve škole jsem to nějak zvládla. A nastoupila jsem do nemocnice. Natěšená,ze uz bude jen dobře a konecne si odjedu k moři! Nez jsem šla do nemocnice. Doma jsem řekla,ať to dopadne jakkoliv tu odpornou léčbu nechci! A rodiče, anoo jasný a jela jsem… No klasický příjem,vyšetření,kamery,které vidí jestli tam konečně nic není a tak. Asi 4.den hospitalizace jsem se dozvěděla mezi všemi v jídelně od pana primáře,že tam mám pořád nějaká dvě ložiska a je potřeba 3.léčba,možná i operace. Ale léčba na 100%! A ať to zavolám rodičům…
No byla jsem z toho úplně vyřízená. A brečela jsem a nevěděla co jsem měla dělat! Co v takové situaci už po třetí mám děla!!??? Zase mi to nepomohlo?! Achjoo…. prosila jsem snad celý svět ať mi pomůže a hlavně ať ta odporná rakovina už zmizne! Tak moc jsem se trápila a teď zase tohle!
Po x telefonátech napsání emailu s lidmi s alternativní léčbou rakoviny,kontakty na léčitele až po FN Motol,kde jsme poslaly úplně vše a další den jsme měli dostat zprávu/posouzení od druheho lékaře co dál bychom měli delat.
Já brečela jak želva dva dny. Sestry ani nepřišly mi říct blbé..Steli to bude dobrý to zvládneš… vůbec nic!! Nesnasela jsem je najednou a vsichni na odd se mi tiše smáli,jestli jsem normální,že léčbu nechci. A já se tiše smála jim, že jsou tak hloupí a jak všechny poslechly a přijaly tu hnusnou radioaktivni lečbu.
Já jsem sama věděla že to nechci,nepolknu tu hnusnou dávku a odjedu k moři!
A víte co? Stal se zázrak! Já se dozvěděla druhý den večer,že nemusím na další léčbu. A byla jsem ta nejšťastnější. Tak se mi ulevilo a myšlenky jsem měla u toho svého vysněného moře a ne nekde zavřená a radioaktivní. Podepsat reverz a už jsem měla jít rychle domu. Neměli za mě peníze tak už jsem jim k ničemu nebyla jako ti všichni poslušní papoušci tam, bohužel.
A ty všechny zákazy jódu/slunce/potápění přece taky dodržovat nebudu!
Doma jsem se chtěla rychle dát do kupy a odjet k mori a mít konečně po tak dlouhým boji pohodu relax. A ani ne za 3 týdny jsem se fakt u toho moře probudila a byla tak spokojená a nic mi nechybělo. Jenže utekly 3 měsíce a skončil mi krásnej relaxační pobyt od potápění plavání užívání opalování zpět v ČR v realitě.
Ale na jedno jsem se těšila Praha! První kontrola kde mi určitě řeknou, ze to není horsi a jsem zdravá! A co nastalo? Přesně to! Nemusím ted na další léčbu ozařování,ale půl roku čekat a uvidí se co bude dál. Jupiiii na todle já čekala 19.mesíců. Vím vyléčená nejsem,ale vše je určitě na dobré cestě a už to musím vše překonat! I když jsou moje stavy z hormonů hrozné a nejsem celý den ani ničeho schopná tak mě pořád drží to. Ze bude ta vysněná výhra v boji s rakovinou a konečně ji ukážu kdo je silnější!!!!!
Věříme, že se konečně dočkáme toho, že léčba zabrala a všem se uleví a bude vše jako dřív. Protože už je toho dost. Ale já se nevzdám. Jak píšu! Že jsem rakovinu do života nezvala, takže to jednou dobře i skončí!
Stela
