Váš příběh...napište nám

Petra: Skutečné příběhy žen s rakovinou prsu (2. díl)

Když vás nemoc srazí k zemi, musíte vstát

Ve svém prvním blogu Petra S. (30 let) velmi autenticky přibližuje pocity, obavy a pochybnosti, jaké se ženě honí hlavou, když jí lékař/ka sděluje onu špatnou zprávu. Přesto Petra s odstupem pouhého roku říká, že ji rakovina prsu v konečném důsledku nabila chutí do života, nadhledem a optimismem.

„Je tomu přesně rok. Rok, co se mi „změnil“ život. Nikdy bych nevěřila, že mě něco takového může potkat v tomhle věku, ale potkalo. Přesně před rokem jsem uslyšela z úst paní doktorky na mamologii v nemocnici v Hradci Králové ta tři, v dnešní době tolik obávaná, slova: „JE TO RAKOVINA.“

Začalo to celkem nevinně. Nahmatala jsem si bouličku v prsu, tak jsem pro jistotu zašla ke svému gynekologovi. Ten mě uklidnil, že to určitě není nic vážného, ale pro jistotu mě odeslal do mamologické poradny. Po vyšetření ultrazvukem mě paní doktorka objednala na biopsii, pro jistotu. To už jsem začala být lehce nervózní, ale pořád jsem si opakovala: „Buď v klidu, 9 z 10 nálezů v prsu jsou jen nezhoubné útvary, je to nepravděpodobné.“

Po týdnu čekání přišel den, kdy jsem si měla dojít pro výsledky. Doprovodila mě mamka, nějak se mi tam samotné nechtělo. Ve chvíli, kdy jsem byla na řadě a paní doktorka řekla mamce, ať jde do ordinace se mnou, mi to došlo. Pochopila jsem ve vteřině, že to není v pořádku.

Nebudu lhát. První pocity snad ani popsat nelze. Scénář, který mi probíhal hlavou, byl jasný – to je konec. Je mi 29 let. Jsem bezdětná. Jsem čerstvě zamilovaná. Co teď? Co bude dál? Dá se vůbec rakovina vyléčit? Co všechno mě čeká? Co na to řekne přítel, jsme spolu tak krátce, opustí mě? Budu muset podstoupit chemoterapii? Přijdu o vlasy, bude mi pořád zle? A tak dále. Miliony otázek ve mě zápasily jedna s druhou.

Následovala konzultace u lékařské komise. Je to něco jako u maturity, kouká na vás několik přísných a důležitých lidí, a vy se neskutečně bojíte jaký bude verdikt. Lékaři mi celkem jasně řekli, co všechno mě čeká a na co všechno se mám připravit. Jenže jak se má člověk na něco takového připravit? To snad ani nejde. Každopádně věta od pana primáře onkologie: „Buďte ráda, přišla jste včas,“ mě malilinko uklidnila, i když asi jen na minutu.

Začal kolotoč vyšetření, konzultací a naplánování léčby. Na operaci jsem šla asi po třech týdnech – na chirurgii v Hradci Králové k panu doktoru Motyčkovi. Mimochodem – úžasný, milý a skvělý chirurg. Po operaci následovala chemoterapie a po skončení chemoterapie mělo přijít ozařování.

Všechno šlo pěkně plynule za sebou a já už měla sílu se vrátit zpátky do práce s tím, že už si budu jen dojíždět na ozařování. Ale to jsem se trochu spletla. V té době mi přišly výsledky z genetiky s pozitivním genem BRCA 1. Musím říct, že mě to malinko zase srazilo k zemi. Když Vám paní doktorka z genetiky vysvětluje, co  vše to znamená a jaká jsou procenta rizikovosti, tak mi úplně do smíchu nebylo. Opět konzultace u lékařské komise a verdikt – oboustranná mastektomie.

Byl to pro mě hodně náročný rok. Ale zvládla jsem ho. Jsem na sebe svým způsobem pyšná. Při prvních pocitech jsem totiž myslela, že zůstanu někde stočená v koutě, že už se z toho nevzpamatuju, že mě to psychicky porazí. Postupně se mi myšlenky utřídily. Musíte vstát, když vás něco srazí k zemi. Vždyť přece chci žít. Tak to zkusím, zkusím to zvládnout, odměna žít za to určitě stojí. 🙂

Dnes, s odstupem roku, přemýšlím trochu jinak. Snažím se myslet pozitivně a užívat si každý den. Už neřeším hlouposti, urovnaly se mi priority v životě. Mám toho nejlepšího chlapa pod sluncem, rodinu, která mě podporuje, přátele, o kterých vím, že tu pro mě vždy budou. A možná to bude znít jako klišé, ale cítím se silnější. :)“

zdroj:http://www.rakovinaprsu.cz/blog/petra-s/kdyz-vas-nemoc-srazi-k-zemi-musite-vstat/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *