Váš příběh...napište nám

Potřebovala nejhorší chvíli života na to, aby začala žít jinak

Nedokážete se rozhoupat ke krokům, které cítíte jako důležité pro své štěstí?

Dovolte 3 otázky:

Co by vás přimělo prožít dnešek opravdu naplno, jako kdyby to měl být váš poslední den?

Co by se muselo státabyste přestali dělat to, co vás dlouhodobě trápí, a prostě a bez odkladů vykročili za svými sny?

Co se musí člověku přihodit, aby si konečně uvědomil, že nebude žít věčně a že s každou uplynulou sekundou má na všechno o další sekundu méně času?

Mnoho lidí doufá ve šťastný zlom. U tehdy jednatřicetileté Kristiny ten osudový obrat přišel za opačných okolností. Myslela, že to je nejhorší den jejího života. Dnes o něm už mluví jinak. Jako naopak o nejpotřebnějším dni, který ji zachránil. „Mohla jsem ztratit celý život v omylu. Možná bych nikdy nebyla opravdu šťastná. Ano, takto bude můj život asi kratší. Ale vím, že své štěstí už prožívám. Takže opravdu není čeho litovat.“

Věta, která mění všechno

Kris, jak si nechá zkráceně říkat, bylo jednatřicet let, když se blížil další zoufalý Valentýn. Zoufalý proto, že svátek zamilovaných měla prožít opět osamělá. Ten den ji vždy dostihl. Jindy se trápila něčím jiným. Stále nemohla udělat v ničem kariéru. Zkoušela to s tancováním, poté s fotografováním, naposledy s herectvím. Dostala jednu hlavní roli a oslavovala ji 12. února. Nutno dodat, oslavovala ji řádně.

Když se ráno probudila, měla pocit, „že do mě najel náklaďák. Ukrutně mě bolelo břicho a svaly. Stávalo se mi to poslední tři roky. Doktor nic nenašel, tak jsem se s tou bolestí naučila žít a počítala s ní hlavně po večírcích. Přikládala jsem ji svému životnímu stylu.“

Jako by nic se tedy nasoukala do svých těsných džín, v koupelně si dala pleťovou masku, namíchala si dietní koktejl a celý den držela půst. Jenže večer jí bylo ještě hůř. Zadýchávala se, lapala po dechu, jako by ji zlobily plíce. Ani nespala. A ráno se v bolestech belhala k praktickému lékaři.

„To bude zácpa. Dneska tím trpí většina nervózních městských děvčat. Nebo,“ stiskl ji ještě v podbřišku, až vyjekla, „žlučník!“ konstatoval, trochu ovlivněn jejím popisem životosprávy posledních dnů. Předepsal jí prášky proti bolesti a dodal: „Pro jistotu Vás ještě pošlu na ultrazvuk, tam mou diagnózu potvrdí.“

Jenže nebyl to žlučník.

Sonda, která jí přejížděla po břiše jako těhotným maminkám, malovala na monitoru podivný obraz.

„Co to je?“ zajímala se Kristina.

„Vaše játra,“ odpověděla lékařka.

„Vypadají jako švýcarský sýr ementál,“ pousmála se Kristina a hodila okem po lékařce. Ta se nesmála vůbec.

„Dvanáct lézí,“ ukazovala na „díry“.

Kristina ten pojem nikdy neslyšela. „Myslela jsem, že léze jsou nějaké trhliny. Ještě jsem žertovala, že nechápu, jak se játra mohou potrhat a jestli to není tím, že jsem se na józe předváděla před jedním mužem. Lékařka na mě pohlédla a povídá: Bohužel, to jsou nádory.“

Kristině ztuhla krev v žilách. Zmatkovala. „Nevěřila jsem tomu. To musí být chyba, vysvětlovala jsem. Já přece… Vždyť jsem byla vždycky pořádná… dodržovala pravidla… nepřecházela křižovatky na červenou… nevyloupila banku. Cvičila jsem, pila tak akorát a občas i správně jedla. Mě se to přece nemůže týkat!?“

Cestou domů se jí zamíchal v hlavě guláš. „Prostě jsem si nepřipouštěla, že by můj život měl v dohledné době skončil. Cítila jsem vztek, vzdor, bojovnost. A hlavně jsem to ještě nebrala vážně.“

Prášky na bolest zabraly. Prospala se. Na Valentýna 14. února ji dokonce vzbudil telefon.

„Slečna Kristina? Šťastného Valentýna!“ slyšela lékařku. A pak zdrcující dodatek: „Máte rakovinu.“

Tři špatné zprávy v jedné

Špatné zprávy počítala na prstech:

1. Jde o epiteloidní hemangioendoteliom, ve zkratce EHE. Typ rakoviny, jaký má 0,01 % pacientů. 200 až 300 Američanů ročně. Pro lékaře je to tak zanedbatelné číslo, že se studiem EHE primárně nezabývají. Takže ještě neznají příčinu vzniku ani možnou léčbu.

2. Těch lézí není dvanáct, ale nakonec čtyřiadvacet. Jsou totiž i na plicích.

3. Jde o čtvrté stádium, řekla lékařka učeně. Protože Kristina neměla jasno, dodala ještě méně jasněji: Inoperabilní. Druhému vysvětlení již rozuměla příliš dobře: Žádný zákrok, žádné ozařování, žádná chemoterapie. A žádné uzdravení, domyslela si sama sarkasticky.

Jediná lepší zpráva: EHE většinou postupuje velmi pomalu. Takže jak dlouho ještě umožní Kristině žít, „nikdo neví“.

Nevědět = nejistota. Kristina také zprvu propadla úzkosti. Pak si ale uvědomila, že disponuje něčím, co spousta onkologicky nemocných lidí už nemá – čas. Čas jednat.

Zabořila se do internetu a knih. Alternativní medicína, zenové terapie, kontaktovala lékaře-specialisty a žádala radu. Jenže odborníci se značně různili.

První oslovený jí doporučil nechat si odebrat rovnou tři orgány – to odmítla.

Druhý jí předpověděl jen pár týdnů života – to nepřipustila.

Až třetí jí řekl stěžejní větu: „Víte, rakovina je vlastně nerovnováha v těle.“

Kristina naivně hlesla: „A co kdybych tedy udělala v těle rovnováhu?“

Lékaře zaskočila. Musel připustit, že „tělo v rovnováze je zdravé tělo.“

Krok k pozitivní změně

Kristina se chytila prvního stébla naděje. Hledala, v jaké vlastně nerovnováze je rakovinou zasažené tělo? Zjistila, že nádory bývají důsledkem překyselením organismu. A překyselení organismu způsobuje určitá strava a životní styl. „Najednou jsem měla příčinu před očima. Vyrůstala jsem totiž na venkově a všechno, co jsme jedli, pocházelo skoro jenom ze zvířat. Maso, vejce, živočišné tuky. Moje kolumbijská babička milovala hodně másla a flambování – co mohla, polila alkoholem a zapálila. Mívali jsme kohouta na víně, kuřecí kari, uzený jazyk, tatarák s toasty, sendviče z lančmítových konzerv. Prostě pořád maso. Bílý chléb, vrstva smetanového sýra a plátek masa, to byla snídaně i večeře. Kravské mléko jsem si stříkala do úst přímo z vemene. Zeleninu jsem skoro neznala a ani později se k ní neměla. V poslední době byla moje životospráva skutečně umělecká – jeden den štědrá hostina, nebo hladovění. Buď fast foody, nebo honosné večírky. Myslela jsem, že tak je to normální, když tak žijí všichni…“

„Tak jako všichni“ se rovněž stresovala, což je další kyselý zabiják. „Byla jsem pořád ve stresu, snažila se uspět, udělat si jméno.“ Sečteno podtrženo, objektivně si přiznala, že v jejím životě chybí všechno, co by vyrovnávalo pH těla, tedy pohyb, nízkotučné a čerstvé potraviny, celé ovoce s nízkým glykemickým indexem, syrová zelenina, zásadotvorné zelené nápoje se živinami, minerály. „Pamatuji na okamžikkdy jsem zaklapla dočtenou knihu a svůj život od základů změnila. Rozbila jsem prasátko a všechno, co jsem kdy našetřila, jsem vložila do svého zdraví.

Odstěhovala se z hektického velkoměsta do venkov. Dusný byt v centru vyměnila za domeček uprostřed přírody. Začala žít paradoxně levněji, a přitom zdravěji – z místních zdrojů.

Vrátila se do školy a začala studovat speciálně výživu, tedy jak správně jíst a starat se o sebe. Martini koktejly nahradila za bio zelené nápoje, které pije neustále denně, a hamburgery za veganskou stravu (s vynecháním všeho živočišného původu).

A začala pečovat o svůj klid a duševní vyváženost. Ponořila se do jógy a meditace.

Pracovně si dala pauzu. Alespoň si to myslela. Její prioritou se stalo zdraví. Přitom tím, aniž to tušila, postupně budovala svůj pozdější profesní úspěch. Začal být totiž stavěn na jejích osobních zkušenostech a poznatcích. „Vůbec jsem to neplánovala. Jen jsem se rozhodla pomáhat dalším lidem s podobnými problémy. Založila jsem si internetovou stránku, kde jsem se dělila o problémy. A najednou mě četlo každý týden deset tisíc lidí. Pozvali mě do talk show. Čtenáři mě inspirovali, abych vydala první knihu receptů. Pořád jsem to brala jako pomoc.“ Kris si ani neuvědomila, že se už stává úspěšnou podnikatelkou.

Její úspěch rostl s tím, jak se měnily osudy lidí, kteří se kuchařkou začali řídit. Musela napsat další. Bavilo ji hledat nové recepty, celkem jich vytvořila na sto padesát. „Základem mých kuchařem je upravený poměr zdravých a nezdravých potravin. Zdravá rovnováha v těle je dlouhodobě zachována při poměru 60 : 40. Pro nemocné jsem optimalizovala poměr na 80 : 20. To znamená, že živočišné produkty jsou součástí jídelníčku jen zřídka, jako kdyby šlo třeba o přílohu, a rostlinné produkty představují hlavní chod. Převahu tvoří syrová zelenina, jen trochu je vařené. Nic není zbytečné. Všechno, co v kuchařkách uvádím a přijde do pusy, je k něčemu.“

Kdyby dala na prvního odborníka, žila by bez tří orgánů.

Kdyby dala na druhého odborníka, už by neměla žít vůbec.

Proč negativní události mohou/musejí vést k pozitivním změnám

Bude to už dvanáct let. Dnes dvaačtyřicetiletá Kris díky životu na venkově, kde ji k pohybu nutí pes Lola, a vlastnímu jídelníčku má vynikající krevní testy, imunitní systém i energii. Cítí se skvěle. Rakovinu v sobě sice stále má, ale podle lékařů se už před lety zastavila, nerozvíjí se.

Je tedy v zásadě zdravá. Plní se jí první cíl, o kterém předtím nikdy zvlášť nepřemýšlela.

Tehdy přemýšlela hlavně o kariéře. Slávě. Penězích. Jak paradoxní – všechno má také. Kuchařky z ní udělaly nejprodávanější autorku v největším internetovém knihkupectví Amazonu. Navíc o správném vyvážení stravy přednáší na Harvardově univerzitě. Její web je považován za most mezi západní a alternativní medicínou. Jako by někdo mávnul kouzelným proutkem… Je úspěšná, bohatá, slavná a – dokonce už také vdaná. S manželem, režisérem, se seznámila při natáčení filmu o rakovině. Jsou spolu už osm let a čerstvě pracují na miminku.

Je neuvěřitelné, že jakmile jsem si v sobě srovnala správné hodnoty, najednou se všechno začalo dařit. Objevil se i životní muž,“ diví se Kristina. „Svatba byla můj nejšťastnější den, rakovina ten den poprvé vůbec nebyla mou součástí. A já se rozhodla prožívat více takových dní. Proto chci otěhotnět. Možná hormony probudí mého spícího draka, ale já už nehodlám na nic pozitivního v životě pasivně čekat a žít pořád jen ve strachu. Ne, už ani den.“

Čekáme, kdy konečně rakovinu nějak pomluví. Marně. Zákeřná nemoc jí totiž paradoxně pomohla také profiltrovat její okolí. „Přátelé mi náhle přestali brát telefony, herečtí kolegové mě míjeli. A když jsem jim vstoupila do cesty, soucitně mi kondolovali, že umírám. I díky nim jsem rakovinu tehdy vnímala jen jako rychlovlak do stanice Smrt. Dnes ji zpětně nazývám spíše užitečným urychlovačem změny. Donutila mě už žádný další den nedopouštět, abych si sama ničila život.

Stále neví, kolik času jí zbývá. Tak jako to nevíme my. Samozřejmě slyší o pokrocích v medicíně a „o kolik každý rok roste počet pacientů, kteří hned neumírají, ale daří se jim normálně žít i s rakovinou. Nicméně pro můj způsob života to nic nového neznamená. Život jsem se naučila chápat jako dočasný stav. Všichni musíme zemřít. Pacienti s rakovinou mají jen o trochu více informací, kdy zhruba budou muset vrátit ono povolení k životu. Ale nikdo z nás nedokáže zaručit, že tu bude za rok. Já jsem potřebovala rakovinu, abych si to uvědomila a sama se rozhodla pro tolik změn, abych konečně začala žít šťastný život,“ je si vědoma Kristina Carr.

Opravdu potřebuje člověk tak tvrdou facku, aby se zamyslel nad tím, jak by mohl žít lépe?

Opravdu musí hledat jinou cestu až poté, co nelítostně dojde na slepý konec té dnešní?

Opravdu není možné přehodnotit svůj život a skutečné hodnoty dříve?

https://www.firstclass.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *