Můj otec zemřel na rakovinu žaludku, když mu bylo padesát. Krátce před smrtí ležel už těžce nemocný na LDN, kde před tím, než onemocněl, dělal primáře. V LDN „oslavil“ se zaměstnanci své padesátiny a umřít odešel domů. Možná od té doby se mi zdá, že umřít na rakovinu je ten nejpřirozenější způsob odchodu ze světa a že nás to čeká nakonec všechny. Jde jen o to, v jakém věku.
děkujem za příběh…
