Mnozí z nás se cítí bezmocní, mají-li se setkat s někým, kdo musí žít s rakovinou. Je to pochopitelné, neboť my všichni s touto diagnózou stále ještě spojujeme jistý rozsudek smrti, který byl tomuto člověku vyřčen. Náš cit nám namlouvá: je to jen otázka času, kdy to s ním bude tak daleko… Dříve nebo později tomu neuteče. Tento strach mohl být dříve opravdu opodstatněný, ale je tomu tak ještě i dnes?
– pan Josef –
„Když mi lékař řekl „máte rakovinu“, odpověděl jsem: „Dobře, a co teď budeme dělat?“
Sportovec, který se naučil být vždycky fyzicky odolný. Nejen jeho tělo, ale i jeho duch byl právě tak fit. Je-li člověk ochoten přijmout nějakou situaci, získává tím příležitost něčemu novému se z ní naučit.
Díky pokroku lékařského výzkumu není už tato nemoc neporazitelná tak často, jako tomu bylo dřív! Přesto slovo rakovina vyvolává kdesi hluboko v našem nitru hrůzu a blokuje nás. Dovedeme si představit neuvěřitelnou tíhu, která dolehne vyslovením této diagnózy na bedra nemocného člověka. Všichni takovou situaci vnímáme, jakoby se týkala přímo nás samých, jakoby ohrožovala i nás.
A právě v této těžké chvíli nesmíme nechat jeden druhého na holičkách! Uvědomujeme si to a chceme se svého úkolu zhostit co nejlépe. Ve skutečnosti však často s nemocným zacházíme úplně jinak.
Výstava je pokusem sdělit moje osobní, více než dvanáctileté zkušenosti v tomto oboru. Pokouším se prolomit ledy bezmoci mezi nemocným a jeho okolím. Neboť, když už jednou dojde ke konkrétnímu setkání člověka s člověkem, zjistí najednou obě strany s údivem, že je toho tolik nevyřčeného, tolik, o čem by se dalo, nebo mělo mluvit.
Za každou fotografií je konkrétní člověk, kterého jsem na našem oddělení potkal a který s diagnózou rakoviny musí žít.
Bez výjimky považuji všechna tato setkání za velká obohacení nejen pro mě osobně, ale i pro celé okolí. Chtějí nás povzbuzovat a dodávat nám odvahu, abychom se nebáli v důvěře obracet jeden na druhého.
Petr Žaloudek, Vídeň, duben 2003.
zdroj: http://www.bumbarisparis.org/clanek/diagnoza-rakovina
