Ráda bych se s Vámi podělila o příběh mého tatínka a jeho boje
s rakovinou. Proto jsem se, za jeho souhlasu, rozhodla napsat vše,
co by mohlo pomoci lidem postiženým touto vážnou chorobou.
Je mi 33 let a jsem maminou tříleté holčičky.
Jsem také manželkou a žiji asi jako každá žena,
která se stará o malé dítě a domácnost. Zřejmě
jsem také klasickým prototypem dcery, která naprosto
slepě a celý život miluje svého otce. Byl celým
mým dětstvím a téměř všechny vzpomínky
se vážou k mému tatínkovi. Jako úplně malá holčička
jsem mu říkala „cacínku“. Vždycky s ním byla
velká legrace, vždy splnil všechno co slíbil, vždy
mi ukázal správnou cestu, měl se mnou svatou
trpělivost a jsem si jistá, že mě dobře vychoval.
V první řadě mi dovolte, abych Vás seznámila
se zdravím tatínka.
Když mu bylo 33 let, potkala ho vážná mozková
příhoda, po které částečně ochrnul na levou polovinu
těla. Pár měsíců nato jsem se narodila. Byl
stále se mnou a společně jsme se prý oba naučili
i chodit. Zhruba po šesti letech se zase dostal do
práce. V roce 1997 nastoupil plný invalidní důchod
a rok na to ho postihla opět mozková mrtvice,
i když slabší, ale i tak velmi potrápila. S částečným
ochrnutím však žije od roku 1977 až dodnes.
Naposledy ( před tím, než jsem se dozvěděla,
že má rakovinu ) jsem ho viděla v srpnu 2010.
Nezdál se mi v pořádku. Když jsme od něj odjížděli,
svěřila jsem se manželovi, že se mi nelíbil,
že mi přišel nažloutlý a oteklý, že měl v očích
zkrátka smrt. To nepřeháním, opravdu jsem to
tak tehdy viděla a bohužel i cítila.
3. listopadu 2010 odpoledne mi volala teta,
tatínkova sestra, se kterou žije v jednom domě,
že je s ním zle. Prý mi nechtěl nic říkat, aby mě
netrápil, ale že teď už má strach. Řekla mi, že má
rakovinu tlustého střeva, že to vypadá velmi
špatně. Druhý den jsem volala ihned do Lužické
nemocnice v Rumburku, abych zjistila více. Jeho
ošetřující lékařkou byla MUDr. xxxxxx.
Sdělila mi
všechno, co mohla. Nejdůležitější informace byla
ta, že se tatínkovi tlusté střevo nádorem uzavíralo
a hrozila rychlá a bolestivá smrt na základě zvracení
stolice a následně i celkové otravě. Potom
jsem hned volala tatínkovi, který byl psychicky na
dně. Nedával na sobě nic znát a tvrdil mi, že je se
vším smířený, ale já ho přece znám a poznala
jsem, že se bojí jako malý kluk, že se mu ještě nechce
umřít.
Slíbila jsem mu, že se o něj postarám,
že ho v tom nenechám, že mu pomůžu, že tu je
přece šance na léčbu, která může zabrat.
Druhý den jsem mu domluvila hospitalizaci
v ÚVN Střešovice. Tímto bych zároveň chtěla
velmi poděkovat mojí švagrové Míše, která mi
pomohla a poradila na koho se mám obrátit.
Další velký dík patří plukovníku Prof. MUDr. xxxxxxxx, CSc., který pro tatínka našel velmi
brzký termín pro operaci, která nakonec proběhla
skvěle a tatínek se po ní rychle zotavil.
Když jsme mého tatínka před operací přivezli
k nám domů byl pohublý, bez života.
Viděla jsem
zlomeného muže, o kterém jsem si jako dítě myslela,
že je nesmrtelný, že tu bude pořád, že má
největší sílu na světě. Přece už jsem mohla ve
svém věku vědět, že to tak není, tak proč jsem
byla tak překvapená? Musela jsem ale být silná.
Silná pro něj, aby všechno lépe zvládnul a měl ve
mně oporu. To, že jsem probrečela celé noci a nemohla
jsem spát, nevěděl nikdo. Tak strašně,
strašně moc jsem se o něj bála!
V tu dobu jsem o MMS ještě pramálo věděla.
Znala jsem ho téměř jen z doslechu. Jinak jsem
tatínka tehdy přesvědčovala, ať jde na chemoterapii,
že mu vše zařídím, že mu pomůžu, že budu
pořád s ním. Operace ale všechno změnila….
18. listopadu 2010 jsem v pozdějších odpoledních
hodinách dorazila do nemocnice. Tatínek ležel
na JIP, ještě se ani neprobral z anestezie. Dívala
jsem se na něj, tekly mi po tvářích slzy…
vypadal jako miminko. Přikrývku měl až ke krku
a na tom lůžku byl tak maličký… Měl otevře –
nou pusu, všechny ty hadice různých velikostí
v něm… spinkal jako neviňátko.
Svět se otočil.
Už jsem tu já pro něj, teď se budu starat já, říkám
si… Pohladila jsem ho a odešla za lékařem. Ten
nevěděl nic. Řekl mi to, co by pochopil i sádrový
trpaslík. Tak jsem odjela domů. V 18.00 mi tatínek
zavolal, že se probudil. Řekla jsem mu, že
jsem ho viděla, že jsem tam byla, že jsme se
jen minuli. Byl strašně rád, že to přežil a snad si
myslel, že mi to musí zavolat, že jsem snad celý
den nedrtila telefon a nevolala do nemocnice
každých deset minut.
Když jsem za ním druhý
den přišla, vypadal jako by ho někdo mučil. Měl
velké bolesti, ale to se bohužel po takové operaci
dalo čekat. Lékaře, který asistoval při operaci
(MUDr. xxxxxxx) jsem naštěstí zastihla, což
jsem byla moc ráda. Ovšem co mi sdělil, optimistické
vůbec nebylo. Nádor byl moc velký, odstranili
co se dalo, dohromady by z toho prý snad byl
i míč. Na játrech mnohočetné metastázy. Odpověď
na mojí otázku, jak dlouho tu tatínek ještě
bude, byla pro mne zdrcující – 6týdnů až 2 měsíce,
s chemoterapií asi tak půl roku. Půl roku
s chemoterapií? Trápit se, zvracet, nežít v žádném
ohledu alespoň trochu hodnotný život a půl
roku???? Tak tudy cesta nevede, to jsem pochopila
hned. Flintu do žita jsem ale nikdy neházela
a to mám právě po tatínkovi. Tak jsem mu v nemocnici
řekla, že vím o určitém prostředku, který
by snad mohl i v jeho stavu zabrat. Mezi tím jsem
si o MMS zjistila víc a než tatínka z nemocnice
propustili, tak jsem MMS měla připravené doma,
s instrukcemi od mého kamaráda, který s MMS
pracuje již několik let.
28. 11. 2010 vzal tatínek MMS poprvé. Začal
na jedné kapce po dvou hodinách. Tak to trvalo
celý týden. Další týden bral jednu kapku po hodině.
Za další zase o jednu kapku navýšil, potom
opět o jednu, dokud se nedostal na protokol 2000
(10 hodin denně 3 kapky MMS1 a 4× denně tobolku
MMS2). Na něm vydržel celý týden, déle to
ale nešlo. Nevolnosti byly veliké, celé tělo ho pálilo,
zůstal ležet v posteli a teta mi volala, že je
s ním snad konec. Tak jsme tam s manželem
okamžitě jeli.
Tatínek vypadal opravdu hrozně.
Byl stále vyhublý, unavený, zničený. Jisté změny
jsem si ale všimla. Barva jeho pleti byla jako broskvička.
Ano, přesně taková. V tomhle ohledu vypadal
opravdu „zdravě“. Chtěla jsem ho potěšit,
tak jsem mu to řekla. Probírali jsme jak dál pokračovat.
Ta cesta s MMS nebyla vůbec jednoduchá,
tatínek často váhal.
Připravovat MMS po hodině
ho občas psychicky deptalo. Najeli jsme tedy na
možnost, že si do lahve chystal denní dávku a rozdělil
jí na deset dílů. Také jsem mu sehnala dobrou
ananasovou šťávu, kterou si roztok ředil a šlo
to hned lépe. Hodně důležité ale bylo, že jsem tatínkovi
vnukla fakt, že MMS je jeho spojenec. Že
spolu bojují proti velké potvoře. A protože je tatínek
velmi ryzí člověk a občas si nebere servítky,
věděla jsem, že bude nutné i v tomto případě
zvolit skutečně výstižný „pokřik“ těsně před požitím
MMS. Uvádět ho snad ani nemohu, sprosté to
bylo opravdu hodně ale vida, jak to pomohlo!!!
Proto bych všem vřele doporučila, aby se s rako –
vinou nemazlili.
Hodně sprostě jí nadávejte, pokud to dokážete,
má to neuvěřitelně blahodárný účinek
na mysl!
Čas plynul a tatínek si našel svou cestu a dávkování,
které mu vyhovovalo. Dlouho bral každou
hodinu jednu kapku MMS1 desetkrát denně.
A k tomu čtyřikrát denně čtvrt tobolky MMS2.
Snažil se co nejzdravěji jíst a omezil kouření, jak
jen mu to návyk dovolil.
Na konci března, kdy už měl být dle odhadu lékařů
mrtvý, jsme byli oba velmi zvědaví, zda
MMS pomohlo. Proto jsem se domluvila s jeho
praktickou lékařkou MUDr. xxxxx, které patří
také velký dík za ochotu a péči o mého tatínka,
na krevních testech se zaměřením na hladinu onkomarkerů.
O výsledky těchto testů jsem volala 1. 4. 2011
a málem mi vypadl telefon z ruky! Játra ne –
gativní, onkomarkery prokazující rakovinu
tlustého střeva negativní.
Paní doktorka
chvilku mlčela, asi tomu sama nevěřila.
Pak jen stále opakovala, že to vypadá
dobře, velmi dobře, že to vypadá opravdu
výborně.
Strhla se lavina telefonátů, první člověk, který
se to dozvěděl, byl právě můj kamarád, který
nám MMS představil a tolik nám pomohl. Díky
Ti, Pavle, mnohokrát!
Potom jsem hned volala tatínkovi a ten měl
obavy, protože bylo 1. 4. a byl tedy apríl. Ale
s tímto se přece nežertuje. Zpátky mi volala překvapená
teta, zda je to pravda, ujistila jsem ji, že
ano, že můžou slavit. Zmocnila se mě touha
vykřičet to do celého světa, jaký mocný
lék tu existuje, co dokáže. Volala jsem
snad všem lidem, které mám v seznamu,
že můj tatínek překonal rakovinu bez
chemoterapie a jiných dostupných metod
a léků.
Za pár dnů přišla ale další obava. Jaký byl
vlastně krevní obraz před tím? Zjistili jsme, že
jsme se možná radovali předčasně, jelikož hladinu
onkomarekrů, ze kterých se rozpozná rakovina
tlustého střeva byla i před operací v normě,
i když vyšší než po MMS, ale rozdíl byl nepatrný.
Ponořila jsem se do všech možných informací na
internetu, volala jsem do nemocnic, ve kterých
tatínek ležel o různé informace. Chyběl nám test
na jiný druh onkomarkeru, který je nutno dělat
společně s ním na tlusté střevo. Během následu –
jícího týdne šel tatínek na další odběry. A nyní
už známe výsledek.
Abyste se lépe orientovali, zde je malé vysvětlení.
Neuvádím jednotky, nejsou v tomto ohledu
důležité. Popisuji to laicky, aby si každý člověk
dokázal udělat obrázek.
Onkomarker, který prokazuje rakovinu tlustého
střeva má označení C 19-9. Hladinu před
operací měl tatínek 22,6. Zdravý člověk může mít
hladinu až do 37. Po operaci a užívání MMS hladina
klesla na 22,34. Jak sami usoudíte, nic co by
vypovídalo o uzdravení.
Ten druhý onkomarker, který by se měl měřit
zároveň s C19-9 má označení CA125. Ten měl tatínek
velmi zvýšený, hodnota byla 49,6. Normální
hodnoty jsou do 35. A dnes? Aktuální tatínkova
hodnota je 14!!!
Bilirubin byl v normě. Přesto játra mého tatínka
nepracovaly tak jak měly z důvodu mnohočetných
metastáz jater. Jak jsem psala, byl před
operací celý žlutý.
Celý současný krevní obraz je negativní, jen tatínkovi
chybí trocha draslíku, nic co by se nedalo
dohnat skleničkou ovocné šťávy denně. Odšťavňovač
jsme už pořídili 🙂
Jsem šťastná, že mám tatínka zpátky, že se cítí
dobře a je s ním zase legrace. Každý den si voláme,
už oba víme, že nesmíme ztratit jediný
den, kdy si můžeme říct pár slov.
Miluju Tě „cacínku“ a jsem na Tebe pyšná, že jsi
tu mrchu porazil. Už si zase myslím, že jsi ten nejsilnější
chlap na světě !
Dejte prosím tento článek přečíst co největšímu
množství lidí ve svém okolí. Informace
o MMS a to, že umí s lidským tělem úžasné věci,
by mělo znát co největší množství lidí.
Zde je krátký rozhovor,
snad Vám pomůže v mnohých rozhodnutích
a důvěře v MMS.
Hodně štěstí a především zdraví
Vám přeji nejen já – Dominika W., ale
i můj statečný tatínek – Oldřich K.
Bylo to těžké rozhodnutí
brát MMS?
Nebylo to pro mě těžké rozhodnutí. Na chemo –
terapii bych stejně nešel, protože všechny moje
kamarády chemoterapie poslala na pravdu
Boží.
Jak jsi to zpočátku snášel?
Ze začátku jsem MMS snášel dobře. Jak jsem ale
začal zvyšovat dávky, bylo to horší. V momentě,
kdy jsem se dostal na protokol 2000, a vydržel
jsem na něm celý týden, mi už bylo opravdu zle.
Dávky jsem snížil tak, aby mi to vyhovovalo. Časem
jsem si zvykl.
Jak vypadal tvůj jídelníček?
Můj jídelníček byl opravdu skromný. Zelenina,
ovoce, jogurty, sýry, pečivo. Téměř vůbec žádné
maso. Snažil jsem se jíst co nejzdravěji. Zpočátku
jsem míval chutě například na bůček a uzeniny.
Postupně jsem si odvykl a dnes mi to ani neschází.
Cítil jsi po určité době léčby MMS nějakou fyzickou
změnu?
MMS je pro mě opravdu zázrak, nebojím se to tak
nazvat. Chodím denně na procházky, což mě
dříve ani nenapadlo. Cítím se moc dobře. Jak počasí
dovolí, trávím celý den venku.
Je náročné dodržet disciplínu
a brát MMS každou hodinu?
Řekl bych, že není. Ale přiznám se, že mě to v určitou
dobu začalo trochu rozčilovat, ale člověk si
opravdu zvykne na všechno. Stále jsem si říkal:
„MMS je můj kamarád a společně tu mrchu rakovinu
zničíme“. Toho andělíčka, kterého jsi mi, Domčo,
před Vánocemi dala, jsem si pověsil na okno.
Povídal jsem si s ním několikrát denně.
Jak jsi zvládal nevolnosti
a pomáhalo proti nim něco?
Často to bylo velmi nepříjemné, ale jsem si jistý,
že se to nedá srovnat s nevolnostmi a nežádoucími
účinky po chemoterapii. To mě drželo nad
vodou a nevolnosti se mi s tímto vědomím snášely
lépe. Nikdy jsem žádnou dávku nevynechal,
jen jsem jí třeba snížil. Vždy jsem měl připravenou
černou kávu. Stačilo pár doušků a nevolnost
byla pryč. Pomáhalo to především po tabletách
MMS2.
Jak se nyní cítíš?
Dnes se cítím jako zdravý člověk. Dělám veške –
ré práce, jen velké zátěži se vyhýbám. Na všech –
no mám úplně jiný pohled než dřív. Mnohem víc
si vážím života. Mám tři vnoučata a to mě také
těší.
Co pro tebe znamenala
zpráva, že je krevní obraz
v pořádku?
Byl to pro mě šok. Dozvěděl jsem se to na „apríla“,
tak jsem trochu váhal (smích). Pak už jsem jen
děkoval Bohu za to, že jsem měl to štěstí brát
MMS. Velký dík patří samozřejmě Jimu Humblovi.
Dále mojí dceři a zeťovi. Mé sestře, která se o mě
s láskou starala, neteři a také panu Pavlovi, který
se s tebou vždy ochotně sešel a s MMS nám poradil
a pomohl.
Budeš MMS brát dál?
Určitě ho budu brát dál ! Jsem pevně přesvědčen,
že je to skvělý lék.
Za poslední dobu se mě hodně lidí zeptalo,
co jsem užíval a mnozí z nich by do toho šli také.
Jen lékaři jim to rozmlouvají. Já ale říkám, se
svým zdravím si každý může naložit, jak chce.
Já jsem proto téhle svobodné volby využil a ničeho
nelituji.
zdroj: http://www.lecba-rakoviny.cz
