Když se na chvilku zastaví dech
 |
| 8 dní poté |
Na začátku prosince na svoje narozeniny jsem si nadělila docela divnej dárek. Našla jsem si takovou malou, kulatou, bulku v prsu. Zastavil se mi dech. Strachem, představou, co všechno to může bejt.
C ojsem udělala? Šla jsem na internet. Největší blbost co může člověk udělat? Asi jo. Po chvilce vyklidnění jsem šla za Amíkem. Zastavil se mu dech.
Amíkova noční můra? Amíkova máma prodělala před 23 lety rakovinu prsu s následnou mastektomií. Noční můra, hadr, takový to prožití vašeho nejhoršího strachu a noční můry v jednom. Amíkovi bylo tehdy 12 let.
Internet mi nestačil a tak jsem se objednala k doktorovi. Vždyť proč se dohadovat, když se to dá všechno zjistit.
Za tejden po nálezu jsem byla s Amíkem a jeho mámou v nemocnici na vyštřeních. Mám štěstí, Amíkova sestra, moje švagrová je doktorka v jedný rakovinový nemocnici v NYC.
Klasicky jako ve všech americkejch nemocnicích jsem si musela nejdřív zjistit, jestli berou moje pojištění. Ano, berou jenže jsem si musela aktivovat „Cancer resource services.“ Uf, už jenom z toho slova „cancer“ se mi dělalo špatně.
Po aktivaci a návštěvě finančního oddělení v nemocnici jsem dostala asi tak 30 stránek formulářů na vyplnění. Otázka na straně 28 mě opravdu pobavila: „Ne, alzheimera nemám, kdybych měla, myslím, že bych touhle dobou zapomněla co vyplňuju.“ Kolem mě plynula konverzace „poslední radiace,“ „moje chemoterapie,“ všechno to jen stupňovalo naši nervozitu.
První vyšetření: „Vypadá to dobře. Bulka se hýbe, je malá a pravidelná.“ Mírně nás uklidnila doktorka. Amíkovi úlevou vytryskly slzy. „Zdá se mi to, jako papiloderma, nezhoubný nádor, ale pro jistotu vás pošlu na mamogram a ultrazvuk. Ale riziko je minimální. Jste mladá, nemáte historii, jste zdravá.“
Drhý vyšetření: O patro výš, převlečená do apartního nemocničního pruhovanýho, růžovýho andělíčka sedím s plno jinejma ženskejma. Čekám, knížku mám. Amík sedí v jiný čekárně, sedí a čeká, jeho máma taky. Mamogram. Malý prsa jsou zjevně nevýhodou, mašinu musím obejmout a stejně to sotva dám.
Druhý vyšetření: stejný patro, čekárna o kus dál. Přišla mě povzbudit švagrová. Venku sněží. Ultrazvuk, naposledy jsem byla na ultrazvuku jako těhotná. Pamatuju si to tepání srdce a pohyb malýho červíka. Tentokrát neslyším srdce, to moje co mi bije až v krku totiž slyším jenom já.
„Uvolnilo se nám místo na biopsii.“ Povídá mi doktorka na ultrazvuku.
Třetí vyšetření: Dávám vědět smeskou Amíkovi. Trochu se bojím, dávají mi lokální anestezii, doktorka mi vysvětluje každej svůj pohyb. Radši se urputně koukám do stropu. Škoda nějakej obraz by se na rozptýlení hodil. „Ta televize co máte za hlavou je opravdu na nic.“ Souhlasí se mnou smějící se sestra. „Dala jsem vám tam takovej malej čip, značku, aby to bylo možný snadněji najít v případě operace. Nebojte, na letišti pépat nebudete.“ Uklidňuje mě doktorka. „Výsledky budou možná druhý den, ale spíš až v pondělí.“
Čtvrtý vyšetření: Znova mamogram, jen to jedno prso, pravý, s malou značkou a teď i obvazem.
Konečně venku. Amík s tchýní mě objímají. Znova hlavní doktorka. „Podle všeho to vypadá dobře. Samozřejmě konečně všechno budeme vědět až podle biopsie. Ale je to opravdu malý, ani mamogram to nebyl schopnej najít. Spěte klidně.“
Úleva? Neuvěřitelná! Ale pořád je tam ten menší červík pochybností. Čekání na výsledky.
Druhej den. Pátek, 16. prosince, v práci mi zvoní telefon. „Máte chvilku?“ doktorka z biopsie. „Jasně, určitě.“ „Bohužel, biopsie ukázala invazivní karcinogenní buňky.“ Zastavil se mi dech. Jen se mi, mrcha, nechce znova rozeběhnout. Ona pořád mluví a snaží se mě na něco zeptat. Dech, dech, uff, už to jde. Nádech, výdech, přes to stažený hrdlo to moc nejde. „Ano, jsem v pořídku. Ne, nic nepotřebuju.“ Jenom ať už přestane mluvit, nechci ji dál slyšet.
Volám Amíka: „proč to nikdy nezvedá, když ho tak nutně potřebuju?“ Amíkova máma: „Oh, God, Oh God!!!“ Jedu k nim. Rychle pryč z kanceláře ještě zamumlám něco o špatnejch výsledcích. Brečím volám mámě: „Pane Bože, bože!!“ Ani mi nepřijde vtipný, že obě mají stejnou reakci jen každá v jiným jazyce. Nikdy nezapomenu na jejich hlasy. Stejný, úplně stejný bezdechý reakce.
Je mi špatně jsem v šoku. Nevím nic, jen to, že mám rakovinu. Čekáme na další výsledky, snad v pondělí.
Rakovina je tak ošklivý slovo
 |
| Den poté |
V sobotu, 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den, od tý chvíle co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mimi chlapík si hraje a chechtá se.
Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla jak jí zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení.
Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu „cancer.“ Den na to, jsem si to řekla česky :“Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu.“ To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální.
Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala.
V neděli večer jsem se rozhodla, že to tak nenechám a musím něco začít dělat aspoň něco malýho, tak abych měla nějakou kontrolu. Začala jsem hledat návody na jídlo jenže. Jenže jsem narazila na příběhy žen, který rakovinu prodělaly a já si začala uvědomovat, že vlastně nevím nic. NEvím, kde to je, co to je, koli je typů. Ne, tohle byl definitivně jeden z nejblbějších nápadů jaký jsem kdy měla, definitivně v tom pěti. Dokonce to překonalo i můj nápad ukazovat výmik pozadu na zábradlí, který bylo asi tak dvacet centimetrů nad zemí. Ten nápad vyhledávání na internetu byl tak dementní, že jsem z toho zpanikařila a změnila se na hypochondra. „Co když je to všude?“ „Co když se toho nikdy nezbavím?“ Hyperventilace hadr, panika se šířila celým bytím. „No, vidíš takhle je mi pořád.“ Snažil se mě rozesmát Amík se svojí hypochondrií.
Tchán s tchyní a Amíkem uklidili. Máma schání letenku.
Jedno se za ten nekonečnej víkend změnilo. Našla jsem v hlavě únikovou cestu, když mě přepadly černý myšlenky představila jsem si mini chlapíkovu spící tvář. Ten jeho nevinnej výraz mě uklidnil a přenesl někam jinam. Zároveň jsem se rozhodla změnit myšlení měním to na „tohle nemůžu mít“ na „mám tohle a jsem za to strašně vděčná.“
Nehledám na netu, ale tchýně u nás přesto spí.
Přišly výsledky, domluvili jsme se, že Amík bude ten, komu budou doktoři telefonovat. Přiznávám se, další výsledky už nedám. Moje rakovina je estrogen pozitivní. „Přesně tuhle rakovinu jste si měla přát.“ Říká doktorka, tak když opominem, že je to to hnusný slovo rakovina a že jsem si jí vlastně nepřála, ale když už tady je, tak jsem ráda, že je to právě tahle no. Podle švagrový paráda. Super výsledek.
Estrogen pozitivní je nejčastější typ rakoviny prsu, taky prej nejlíp léčitelný a taky prej tý na kterou mají nejvíc léků. Prostě vlastně brnkačka. Amík je v sedmým nebi a mě se taky trochu ulevilo. Malinko, aspoň teď vím, co to vlastně mám.
Máma balí.
Ve středu jsem šla na magnetickou rezonanci zjistit, jestli se mi rakovina nerozlezla dál. Bojím se jasně, že jo. Amík jde se mnou a celou dobu mě uklidňuje, že to není důležitý, hlavní je, že víme, kde co to je. Zase ten pruhovanej plášť a tentokrát se půl hodiny nejhejbat. Samozřejmě, že se nutně potřebuju pohnout během prvních dvou minut, ale zvládla jsem to. Amík mě uklidnil, za dva dny na to mi řekl, že byl tak nervózní, že se málem složil v čekárně.
Doma lítají slova jako chemoterapie, radiace, mastektomie, lumbektomie, biopsie. Prej teď dělají rekonstrukci po mastektomii z vlastního tuku. „Liposukce a zvětšení prsou v jednom.“ Veselí mě máma. Kamarádka, která mastektomii prodělala před dvěma lety mi ukazuje krásný pevný prsa, prej jako dvacítka. Ano, černej humor to je naše. Když už je to blbý aspoň se můžem smát.
V noci se držíme s Amíkem a on mi říká, že neumí vařit, ať neblbnu ať mě ani nenapadne žádná kravina. Mini chlapík se k nám v noci přesune, jen tentokrát si nestěžujeme, že nás kope do hlavy.
Výsledky z tunelu jsou dobrý, prej je to jen v tý bulce. Uvěřím, že je to dobrý až to bude vyndaný. Zatím se to bojím zakřiknout.
Přijela máma. Držela mě v náručí. Jsem zodpovědná za její nový vrásky tvrdí. Mini chlapík ráno nevěří tomu, že je jeho babá tady a konečně přestala lítat v tom letadle, kde podle něj strávila měsíc a půl. Tak to se vysvětujou ty vrásky, mami, taky bych po měsíci a něco v letadle zestárla!
Je nám líp. Zvykáme si na nový normál. Mám úžasnou rodinu, kamarády, prostě lidi kolem. Myslím na ty, co s tím bojují a nemají nikoho.
Naše nový normálno
 |
| Vyšetření za vyšetřením |
Druhej tejden s rakovinou prsu je za náma.
Stává se ze mě řepa, nedivila bych se kdyby ze mě příští tejden místo nádoru vytáhli řepu. To máma se rozhodla nás všechny uzdravit džusováním. „Hele je možný, že budeš mírně oranžovět.“ Podívá mi moje máma. „To by bylo z tý mrkve, ona může zabarvit tělo do oranžova. Nehty a tak. Ale víš, je to pro tebe to nejlepší.“ Tak teď už konečně vím, proč je Trump oranžovej. Má rakovinu prsu a jeho máma mu džusuje. A já hloupá si donedávna myslela, že si jenom vybírá makeup jako blbec.
Džusujeme všichni dokonce i moje máma, která byla do nedávna na vitamíny alergická a její oblíbený jídlo bylo kafe a cigára. Nekouří. Máma nekouří a děsně jí fandím. Zvládne to já vím. Je to frajerka.
Amík si taky lebedí ve zdravým jídle, má prej hromady energie. Tý energie má tolik, že mě hlídá, jestli náhodou nepiju míň než tři hrníčky zelenýho čaje denně. Vrcholem byl vejlet do restaurace, kde mi změnil objednávku kávy na zelenej čaj. Nestěžuju si, mě tohle jídlo chutná a vždycky chutnalo a konečně, už dávno jsme to stejně chtěli změnit tak co.
Mini chlapík taky džusuje dostává džus speciální bez červený řepy, tu do něj nějak nemůžem natlačit nebo co. Džus si dává hned potom co vypije svoje horký kakao, kterýmu řiká pěkně anglicky „kaká hot.“ Je to náš bilinguál, začíná čím dál tím víc znít jako jeden pes na youtube, takovej ten, co řiká „I love you.“ Jenže ten pes zní o trochu srozumitelněji.
Tchýně s tchánem taky začínají jíst zdravě. Prej budou potřebovat energii na to, aby nám mohli pořádně pomoct, až se začne s léčbou. Tchýně, čokoholička, je bez čokolády a tchán taky do sebe občas vpraví nějakou tu zeleninu a snad i přestane se svejma vražednejma pětidenníma dietama, kdy nejí skoro nic a pak o víkendu se natláská vším co mu přijde pod ruku. On je ta nejlepší návštěva, během tejdne. Ani vařit se mu nemusí.
Po našem obýváku přestalo lítat slovo mastektomie. Jak to zatím tak vypadá, Amík si budem uset nechat zajít chuť na mě a šestky. No nic, stejně jsem už stará na rozjíždění nějaký nový kariéry a navíc v mym věku musím myslet na záda.
V pátek před Silvestrem jsme se dozvěděli poslední výsledky z patologie. Prej dlouhodobě moc dobrý, krátkodobě ale budu muset podstoupit chemoterapii. Takže jsme vyměnili mastektomii za chemoterapii. Ale doktorce se to líbí. Já teda nevim, ale zdá se mi, že je pořád nějak rozjásaná. „Máte tu nejlepší rakovinu. Krátkodobě na hovno, ale dlouhodobě naprosto super!“ Není nad to jít do Silvestra s pořádnou zprávou.
Moje rakovina je nejen estrogen pozitivní, ale taky HER 2 pozitivní. „To je perfektní máte dva receptory místo jednoho,“ hlásí rozjásaně doktorka. Perfektní co víc si přát. „No a právě na ten druhej receptor vám nasadíme tu chemoterapii. To abysme ho skvěle vybili.“ Je zjevný, že ten gen nebo co to je v těle nepotřebuju, jen jim musím říct, že už je stejně vybitej, protože mámin mrkvovo řepovej džus nemůže přežít.
Léčba bude teda cílená na vybití HER 2. Jak to tak vypadá bude ze mě hrdinka nějakýho filmu. Mám kliku, že kousek od nás je ortodoxní židovská čtvrť, kde je plno obchodů s parukama, jsem vždycky chtěla zkusit jaký to je.
Pokud mi vlasy neslezou díky chemoterapii, asi mi slezou přicházejícíma účtama z pojišťovny. Ne, nemusím nic platit, jsem pojištěná, ale místní pojišťovny posílají účty, asi aby se vytahovaly jak moc za mě platějí. Takže, za mamogram, ultrazvuk a biopsii už bych byla 11 000 dolarů v mínusu. Jo, je to neuvěřitelný a nám to nedá pořád nemyslet na lidi, kteří si tu ještě pořád nemůžou dovolit pojištění nebo je jejich pojištění ne moc dobrý. Dokonce i nemocnice posílá na uvítanou i brožurku s tím, jak jsou ochotní pracovat s lidma, kteří nejsou pojištění. Splátkovej kalendář a možnost odpuštění poplatků je vždycky možnost. To je něco o čem tady musí člověk pořád přemejšlet.
Naše nový normálno je chvílema ještě pořád trochu nenormální. Jak si na to zvyknout? Hádám, že zvyknout se dá opravdu na všechno.
 |
| Nekonečný čekání |
Tejden s rakovinou prsu: třetí
Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála :“Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá.“ Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.
Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. „Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá.“ Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky „Recepty pro rakovinu prsa.“ Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: „Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není.“ Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.
 |
| Amík nemá sníh rád |
Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. „A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?“ Amík celej zaraženej: „No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek.“ „Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho.“ povídá paní D. Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. „A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra.“ Bylo zase hitem dne. „Hele říkala mi to taky.“ Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou. „Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma o to podělit.“ Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: „Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela.“
Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy druhý dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě. Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou „nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě.“ Ano, tohle byla jedna z těch dost těžškejch věcí na týhle diagnóze.
Venku napadl sníh, oslavili jsme zlatou svatbu tchánovců. Zvykám si, zvykám si na to, že ač mě nic nebolí, přesto jsem nemocná. Zvykám si na nový normálno-nenormálno. Moje operace bude ve středu, 11. ledna, ani ne měsíc potom, co jsem zjistila, že mám rakovinu. Sníh zase roztál a mě se zdá, že tento způsob zimy je poněkud nešťastným (z části určitě).
Operace a je to venku
 |
| Radiologie |
Minulej tejden byl poměrně pernej. V neděli mi začalo docházet, že se operace blíží a já se začala bát. Jako na vážno se mi z pocitu toho, že mě budou řezat, ale hlavně z celkový anestézie stahoval žaludek. Bála jsem se. Bála jsem se toho, že neusnu, že, že, že…prostě všeho.
V úterý 10. ledna jsem šla na mapování. Mapování mýho prsu a lymfatickejch uzlin. Asi, aby měli jistotu jak mě zejtra řezat. Můj nápad, že by stačil fix se nějak neujal a já šla do nemocnice. Sedím v čekárně, hromada lidí kolem, v čekární televizi jede „chcete bejt milionářem, “ za oknem přes ulici se koulujou děti. Kolem mě lidi, většinou vypadají zdravě, jedna stará asi hluchá Italka křičí italsko anglicky do telefonu: „Počkej za rohem. Si, si, capisto.“ Křičí tak moc až se kolem lidi začnou smát.
 |
| „Teď to trochu štípne.“ Tak tuhle větu znám od mala a vždycky to podcěňují ty injekce |
Zavolali mě dovnitř. Doktorka mi ukáže jehlu, krabičku s radioaktivní látkou. Ta mi je píchnuta do prsa, aby prosvítila cestu mých žil a oběhu do lymfatickejch uzlin nejblíž nádoru. Skan to pak perfektně vyfotí. Jo budu jako ten kámen co si Homer Simpson vytahuje zpoza trika. Jedno se doktorům a sestrám tady musí nechat jejich přístup je úžasnej, smích a chvála a popis i toho sebemenšího kroku, který dělají a to vysvětlování, všechno tohle mění naprosto pocit pacienta.
 |
| Ordinace na radiologii |
„Je to ta nejmírnější dávka co tu máme,“ říká doktorka zatímco mi podává kartičku s datem a tím, že jsem mírně radioaktivní. „To máte, kdybyste náhodou rozezněla alarm v muzeu nebo policejní čidla, ale nebojte vám se to nestane. To sem chodí takovej jeden pán na tu největší dávku co tu máme. A ten jde po injekci vždycky na hlavní nádraží (Grand Central) a tam obchází policajty a doufá, že jim rozezní alarm a oni si budou myslet, že je terorista. Jo a bohužel jsme dnes nějak pozadu. Tak si prosím sedněte do čekárny a nikam nechoďtě.“ Přesně to co, člověk chce slyšet, že bude čekat mnohem dýl než chce. „No, tak já mám zejtra operaci a hádám, že ten skan je k tý operaci nutnej, tak já tam teda počkám. “ Odvětím žertovně a jdu si sednout na další hodinu a půl do čekárny.
Skanování trvá asi tak deset minut. Je mi to jasný, oni děsně chtěli, abysme si počkali na newyorskou pořádnou špičku, jo domů nám to s tchýní, která se za volantem mění v divoký zvíře i tak trvalo skoro dvě hodiny. Pane jo, já si užívám tak skvělejch přístrojů od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná. To je skanování, magnetická rezonance, radioaktivní látka v prsu, už se nemůžu dočkat toho co přijde dál.
Na chirurgii se mám dostavit v 6:30 ráno. Rozhodli jsme se spát u tchánovců, to proto, že New York nikdy nespí a my bysme strašně neradi byli zaseklý někde v tunelu. Já, mini chlapík, máma, Amík a mini chlapíkův nočník jsme se naskládali do auta a šup. Tchán šel spát v devět večer, nastavil si budík na 4 ráno. Bude totiž hlídat mini chlapíka, tak aby si stačil dojít na záchod a sejít dvě patra dolů. Já se šla osprchovat speciálním mejdlem, je modrý a mejou se s nim doktoři před operací a zjevně i pacienti neb mi to bylo kladeno na srdce minimálně pětkrát. „Noc předem a ještě ráno v den operace. Ale pak už ne, není to dobrý na kůži.“
 |
| Fakt jako v hotelu a ne tom levným je čekárna na chirurgii |
My si dali budík na 4:50, mini chlapík tušíc, že se něco děje, se budí ve 3:30 a odmítá usnout. Jeho mírně radioaktivní mamá ho nechává se spárech jeho otce a snaží se usnout v obýváku na gauči. Asi nervy nebo co, ale usnout se mi už nepovedlo. Start dobrej teda. Rozčepýřenej tchán přebírá mini chlapíka a my v 5:20 vyrážíme. New York nikdy nespí, ale dneska si přispal, takže nám cesta trvá neuvěřitelnejch patnáct minut a to nemáme policejní eskortu a tchýně se za volantem mírnila.
 |
| Takhle sledují nejbližší postup operace |
Chirurgie je rok stará budova. Vrátnej je strašně milej, najde moje jméno v seznamu a mě i můj doprovod skládající se z čím dál tím víc nervní mámy, mírně roztřesenýho Amíka a profi tchýně, která si tímhle prošla před pětadvaceti lety jde na věc. „Jako v hotelu to tady máme. Nic se nebojte.“ uklidňuje nás vrátnej zatímco s náma jede nahoru, kde nás předá sestře.
Pane jo, ta čekárna, jako v luxusním hotelu a mají tam i super snídani, jak ráda bych tam zůstala. Dostávám speciální krabičku na košili, která mě bude všema úkonama bude stopovat a dole v čekárně mě zase díky tomu budou moct stopovat moji blízcí. Amík taky dostává krabičku, jde se mnou do dalšího patra do přípravny. Celý je to rozdělený na samostatný pokojíky, kde se převlíknu do anděla a hned na to za mnou přijdou i obě mámy. Moje máma je chudák v nežertovný náladě. Amík raději odchází, když mi píchají kanylu. „To je mnohem lepší, když to přizná, než aby se nám tu skácel, což se teda děje hodně často.“ hlaholí rozveselená sestra. Všechny sestry jsou naprosto skvělý, veselý, hodný, pokoje se taky snaží, prostě aby to vypadalo ne úplně jako nemocnice. Ne jako chirurgie pro rakovinovou nemocnici. Všichni, kteří jsou v těch ostatních pokojích jdou dnes na operaci. Operaci vyndání nádoru. Všichni, kteří čekají v čekárně jsou jejich rodiny, jejich nejbližší. Bojíme se všichni.
 |
| Ranní výhled během čekání na přípravně |
Před 8 si mě odvádí sestra, jedu do dalšího patra. Oblečení mám v pytli, to na mě bude čekat na pooperačním. Loučím se u výtahu. Bojím se, ale byly mi vzaný brejle, čímž je moje viditelnost poměrně snížena. Někdy je lepší vidět míň. V dalším patře na mě čeká anestezioložka. Najednou se ocitám ve filmu, lidská mysl je neuvěřitelná, jelikož mám staženej zadek, tak se přesouvám do nereality, jsem ve filmu. Anestezioložka je celá v tmavě modrým, barva operačních mundůrů sester a doktorů. Všichni jsou v rouškách a jedna sálová sestra má na hlavě takovu tu barvnou čepičku jako z „Chirurgů nebo Pohotovosti.“ Hned si připadám jako doma. Sál vypadá jako velitelskej můstek UFO. Je tam zima. Balí mi nohy do absolutně neuvěřitelný deky, jakoby bublinkatý fólie akorát že perfektně vyhřívaný. Bojím se, že neusnu. „Teď vám dáme něco na zrelaxování.“ Slyším anestezioložku.
 |
| Tak trochu divný probuzení |
 |
| Drogy zabraly, definitivně |
Moje tělo je divný, nehejbu se, přes prsa mě něco tlačí. Pás. Pohnu rukkou. Prstem. Otevřu oko, pak druhý. Jako to není fér, vždyť mi všichni řikali, že budu počítat a ono už je povšem. „Jak vám je?“ slyším hlas. „Fajn.“ Jsem mírně mimo. Amík. Nějakej bílej nebo co. Později mi řekl, že nečekal, že se mě uvidí tak těsně po vzbuzení. Jo, hádám, že mi ty jejich dorgy zabraly dobře. Jsem úplně mimo. Máma a tchýně, máma je taky nějaká bílá. Trvalo to prej devadesát minut, což je náhodou krátký. Máma se jde provětrat, prej potřebuje vzduch. Dostávám něco proti bolesti a znovu usínám. Další probuzení, pořád mírně mimo, bolest skoro žádná. Jdu na záchod a čůrám…čůrám modře, super tak za to ta operace stála. Natáhli do mě nějaký barvivo a trvalo to teda skoro 24 dostat ho ze mě ven. Jsem měla ukázat mini chlapíkovi, tomu by se to líbilo.
 |
| Vyloženě sexy podrsenka na dalších 24 hodin |
Ve 12:30 jsem propuštěna a juhů jedem dom. Pořád teda mírně mimo. Myslím, že jsem vypadala jenom o trochu líp než tchán, kterejm nám otevřel dveře. „Nespal. On nespal od tý chvíle co jste odešli.“ Zachraptěl tchán. Mini chlapík nadšeně pobíhá kolem a Amík ho bere ven. Jsme všichni mimo.
 |
| Cesta domů |
Za několik dní přišly výsledky. Můj nádor měl 7 mm a byl perfektně ohraničenej, lymfatický uzliny čistý. Tfuj, tfuj, tfuj vypadá to dobře. Teda ruka mě ještě pořád mírně bolí, nedá se moc zvedat nad hlavu, ale co už. 24. ledna jdu na pooperační.
