Tento příběh mi přišel od Vládi a moc ti děkuji za to co jsi napsal. Vážim si toho a musím říct, že se mi vryl do srdce !
„Milý Davide
Hodně jsem přemýšlel nad tvou nabídkou
napsat svůj příběh. Ať jsem nad tím přemýšlel jak
jsem chtěl, nenašel jsem na sobě nic tak zvláštního,
co by za příběh stálo. Jsem obyčejný člověk s
obyčejným životem. Ale můžu ti vyprávět příběh
jiného člověka, kterého ani osobně neznám. Člověka,
který mě ohromil otevřeností svých citů. Člověk,
který si myslel, že city se ven nemají dostávat, a za
své city se dřív styděl. Z počátku velký rebel,
chtěl změnit svět. Všechny jeho myšlenky byli lepší
než zkušenosti těch starších. Vždyť oni byli tak
„staří“. Přesvědčování, že jeho pravdy jsou
opravdovější. Těch nevyslovených slov. Těch
společných chvil, kdy jenom táta byl vzor. Ale vykročit
ze stínu našeho vzoru je vždycky tě hrozně těžké.
Jsou to také hodiny debat, kdy výsledkem bylo: „a
stejně to udělám podle svýho“.
Život běžel a jak
ten človíček sbíral životní zkušenosti, většinou
dával za pravdu tátovi. Proč synové nepřijdou a
neřeknou:“ táto měl jsi pravdu“. Proč se tak dlouho
stydí za své city.
Potom rána. Táta najednou není.
Proč až tehdy, kdy ztratíme člověka z nejbližších,
zjistíme co všechno odešlo s ním. Pak nám dojde, že
skoro ve všem měl pravdu. A jediným mostem zůstaly
vzpomínky.
Davide děkuju, že jsem přes tebe mohl poznat
tvého tátu.“
Hodně jsem přemýšlel nad tvou nabídkou
napsat svůj příběh. Ať jsem nad tím přemýšlel jak
jsem chtěl, nenašel jsem na sobě nic tak zvláštního,
co by za příběh stálo. Jsem obyčejný člověk s
obyčejným životem. Ale můžu ti vyprávět příběh
jiného člověka, kterého ani osobně neznám. Člověka,
který mě ohromil otevřeností svých citů. Člověk,
který si myslel, že city se ven nemají dostávat, a za
své city se dřív styděl. Z počátku velký rebel,
chtěl změnit svět. Všechny jeho myšlenky byli lepší
než zkušenosti těch starších. Vždyť oni byli tak
„staří“. Přesvědčování, že jeho pravdy jsou
opravdovější. Těch nevyslovených slov. Těch
společných chvil, kdy jenom táta byl vzor. Ale vykročit
ze stínu našeho vzoru je vždycky tě hrozně těžké.
Jsou to také hodiny debat, kdy výsledkem bylo: „a
stejně to udělám podle svýho“.
Život běžel a jak
ten človíček sbíral životní zkušenosti, většinou
dával za pravdu tátovi. Proč synové nepřijdou a
neřeknou:“ táto měl jsi pravdu“. Proč se tak dlouho
stydí za své city.
Potom rána. Táta najednou není.
Proč až tehdy, kdy ztratíme člověka z nejbližších,
zjistíme co všechno odešlo s ním. Pak nám dojde, že
skoro ve všem měl pravdu. A jediným mostem zůstaly
vzpomínky.
Davide děkuju, že jsem přes tebe mohl poznat
tvého tátu.“
Vláďo děkuji za příběh…je krásný a i smutný ale přesto ti moc děkuji !
