Rakovina je onemocnění, při kterém dochází k nekontrolovanému růstu určité skupiny buněk. Obecně lze říci, že u každého typu buněk, který v lidském organismu existuje, může dojít k rakovinnému bujení. Podle náležitosti buněk k určitým základním typům se také nádorová onemocnění dělí.
Důležité je rozlišení nádorů na nezhoubné – benigní (z latinského benignus, přívětivý) – a zhoubné – maligní (z latinského malignus, což se překládá jako plodící zlo). Maligní nádor se na rozdíl od benigního vyznačuje velmi agresivním růstem s ničením okolní tkáně, zakládáním dceřiných ložisek (metastáz) a nakonec celkovým vyčerpáním organismu vedoucím k smrti.
Rakovina vzniká na podkladě poruchy buněk, které se najednou vymknou kontrole organismu a začnou se nekontrolovatelně dělit a růst. V podstatě je to taková buněčná anarchie. Pokud nedojde k jejímu potlačení, zničí celý organismus. Ke změně buněk z poslušných a vzájemně spolupracujících „občanů“ na anarchisty dochází díky náhodným mutacím či poškození těch součástí DNA, které jsou zodpovědné za regulaci růstu buněk. Podle současných poznatků je ke vzniku nádorového onemocnění potřeba nejméně tří po sobě následujících mutací, spíše však více.
Příznaky místní – nádory, které rostou na typickém místě, působí obtíže, které jsou pro toto místo charakteristické. To je dáno tím, jak nádor svým růstem poškozuje a ovlivňuje orgány a tkáně ve své blízkosti.
Příznaky celkové – zejména v pokročilých fázích choroby nádory oslabují svým růstem organismus a působí tak celému tělu určité obtíže. Ty bývají shodné pro většinu nádorových onemocnění.
Příznaky způsobené uvolňováním určitých látek (příznaky paraneoplastické) – někdy buňky, z nichž je nádor složen, mohou vylučovat látky, které ovlivňují děje jinde v organismu.
Každé nádorové onemocnění má svou škálu specifických příznaků. Podle přítomnosti některých příznaků lze také hodnotit pokročilost choroby a případně naději na vyléčení.