Váš příběh...napište nám

Má nemoc… 3.část

Můj příběh…Nic není jednoduché

3. část

Když mi můj pan docent řekl o transplantaci jater,byla jsem dojatá ,ale nedokázala jsem si představit co slovo transplantace znamená.Myslím,že si to neumí představit nikdo,kdo si tím neprošel.Já jsem si řekla,bezva jen mi vymění játra a budu zase zdravá…Jenže ono to není tak lehké jak se na první pohled zdá…..V lednu 2007 mi pan docent oznámil,že mě volají do nemocnice u SV.ANNY v Brně na předoperační vyšetření.Když mě tam vezli na 5denní pobyt byla jsem plná naděje,i když velmi oslabená nemocí.Prošla jsem spoustou vyšetření a mnoho z nich byla velice nepříjemná,ale co ,já jsem si řekla,že prostě musím,že to musím zvládnout,zvládnu tohle a pak příjde úleva ,úleva od všeho,od tohodle trápení a já budu zase volná ,budu žít svůj život,který jsem chtěla,vždycky když jsem si tohle připomínala,bylo mi do pláče,ale byl to pláč z radosti z nepopsatelné úlevy,že budu volná z toho strašného snu,z té nemoci která mě trápila 5let mého života s kterou jse ráno vstávala a večer šla spát ,vždycky než jsem šla spát jsem si přála,abych se ráno probudila zdravá a všechno byl jen zlý sen…samozřejmě za tějch 5let byly i chvíle radosti,kterých jsem si strašně moc vážila a děkovala za ně.Měla jsem třeba neskutečnou radost z toho,když jsem přišla mezi mé kamarády povídala jsem si s nimi a zasmála se.Musím říct že jsem něco zjistila už tenkrát a to ,že se dá žít bez mnoha věcí,bez mobilu,bez peněz,ale bez kamarádů a rodiny se žít nedá.A taky se nedá žít bez víry,protože nesmíte přestat věřit,to nejde…život by pak ztrácel cenu.Já jsem věřila,že se jednou dočkám….neměl jsem moc šancí,ale věřila jsem vydržela bych všechno na světě kdyby mi dal někdo malou naději..a najednou jsem ji měla.Musím se přiznat,že jsem v té nemocnici jak jsem ležela na tom před transplantačním vyšetřením každou noc brečela..brečela jsem z toho že tam jsem, zdálo se mi to jako sen z kterého se můžu kdykoliv probudit,nechtěla jsem ani usnout…co kdyby…po tomto pobytu jsem pak byla zařazena do seznamu čekatelů na dárce…Dárce,zvláštní slovo,nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlela,smrt jednoho člověka zachrání život jinému.Je to ta největší věc kterou může člověk pro jiného člověka udělat.Dát mu život…takže,řekli mi že na dárce se normálně čeká 2-6 měsíců,ale prý někdo se může dočkat za dva týdny jiný čeká dva roky,s tímhle sdělením jsem doma čekala na telefon ve dne v noci,mohli zavolat kdykoliv,a proto jsem nesměla být nemocná omezit kamarády prostě vyhýbat se větší společnosti lidí.Pamatuju si to jako dneska když jsme jeli z kontroli a mamce zazvonil mobil…máme dárce na 95% musíte dojet hned teď do nemocnice,už nic nejíst a nepít….čekala jsem přesně měsíc, nevím jak by jste se v takové chvíli chovali vy,ale já jsem byla naprosto klidná,ani nevím,kde se to ve mě vzalo,rodiče se chvěli ,ale já vstupovala s šťastným výrazem do vestibulu nemocnice,v hlavě se mi honily myšlenky sem a tam ani jsem je nestíhala,vím jen,že jsem si říkala,že je to můj poslední den,snad poslední den v životě s mou nemocí..s mou???Ano za tu dobu už jsem ji brala jako součást svého života,už jsem zapoměla jaké je to žít bez ní,ale strašně jsem po tom toužila.Přišla jsem na oddělení,sepsala nutné informace,jako rodné číslo a tak a pak už jsem jen čekala..čekala jsem dvanáct hodin,celou noc, nemohla jsem spát,jen jsem se převalovala a vzpomínala na všechno,co jsem s touto nemocí musela prožít….kolik sil mě stálo dokopat se až sem a říkala jsem si,že jsem dobrá,že sem to nikdy nevzdala,že tohle je moje odměna…najednou nademnou sestřička rozsvítila světlo,Lucko už jedeš hodně štěstí,dovezli mě na sál,pak už si pamatuji jen vyhřívané lehátko a nějakého doktora a hlavně sestřičku ze sálu,která mě utěšovala…………..probudila jsem se až na ARU ani si nepamatuji ten pocit,myslím,že jsem žádný neměla,byla jsem ještě omráčená z narkózy a tak mě ani nic nebolelo.Na ARU jsem prožila pár krušných nocí.Cítila jsem jak se mé tělo dělí na dvě půlky a jakoby do mého těla vstoupilo něco,co tam nepatřilo…asi po týdnu mě přeložili na oddělení intenzivní péče tedy na JIPku,měla jsem velké problémy do sebe dostat jídlo,nešlo o to,že bych neměla hlad,ale spíš o to,že jsem snědla sousto a hned jsem byla plná….nutili mě jíst,ale já nemohla,navíc jsem byla napojená na výživy a antibiotika prostě to nešlo a začal pro mě další teror-jídlo.Chtěla jsem jíst a snažila jsem se,nemínila jsem to vzdát,ale nebylo to lehké,každé sousto jsem polykala s těžkostí…byly to těžké dny.Bolel mě celý člověk a nejvíc záda,přitom to není logické,čekala bych velké bolesti břicha,ale tohle ani ve snu.Nemohla jsem ležet ,sedět,myslela jsem ,že se zblázním…nemohla jsem ani spát,noci byly nejhorší a vždycky jsem se jich bála…když jsem si na bolesti stěžovala doktorům,ti mi jen řekli…byla dlouho nemocná to je psychický.Strašně mě to tenkrát rozhodilo,řekla jsem si :Chtějí ze mě udělat blázna???Nebo už jsem blázen?bolí mě to vůbec?nebo si to jen namlouvám?…potom mě nečekaně přeložili na jiný pokoj,prý ten můj na kterém jsem do teďka ležela,potřebují dát jinému pacientovi.Tam ležely dvě paní,taky po transplantaci jater.Hodně jsme se bavily a já se jim svěřila,že mě strašně bolí záda. Nikdy v životě jsem ještě necítila takovou úlevu,jako když mi řekly,že je to normální ,že taky trpěli opravdu hroznýma bolestma.Takže pro mě začal nový boj,dalo by se říct boj o zdravý rozum,nezbláznit se z toho všeho,bylo toho na mě trochu moc.Navíc jsem pořád neměla jistotu.Jsem zdravá?Byla ta nemoc na játrech?Nebo tam byly jen metastáze?Budila jsem se v noci strachem a cítila jsem jak se mi zase vrací příznaky mé nemoci…když jsem o tom mluvila s doktorama jediné co mi dali byly prášky na spaní .Ale to mi nepomohlo,chtěla jsem jistotu!Co by se jim stalo,kdyby mi řekli co ví?Co by jim ¨to udělalo?Chovali se ke mě ale chladně a né moc hezky.Pořád mi říkali že se mám chovat normálně a že už nemám nic společného s onkologii ale toto jsem nechtěla slyšet,nechtěla jsem slyšet ,že už nikdy neuvidím,ty skvělé lidi,kteří se o mě 5 let starali a kteří mi vlastně pomohli zachránit život!Nesnášela jsem ty doktory a sestry za to jak o onkologii mluvili.Nebyli v té nemocnici všichni zlí,ale většina ano a to stačilo.Měla jsem z toho strašné deprese a taky mi nebývalo dobře.Ale i tak jsem se snažila se smát,věděla jsem totiž že jak mě někdo z nich uvidí smutnou prodlouží mi pobyt v tomhle hrozném ústavu.Počítala jsem minuty kdy mě pustí,naštěstí tam byl jeden pán,který už měl po transplantaci dlouho,ale měl nějaké komplikacem.Moc jsem si s ním rozuměla,držel mě nad vodou,bez něj bych se asi zbláznila a bez podpory rodičů a svých kamarádů…dočkala jsem se, po 3 týdnech mě propouštěli,dostala jsem ještě spoustu léků a odešla z nemocnice.Ani jsem neměla radost,když jsem přijela domů,chtělo se mi brečet,jak teď budu žít?Kam vlastně patřím?Dá se říct,že mi úplně rozhodili můj svět,ale stejně jim musím být vděčná,budu tam muset už do smrti každé 3měsíce na kontrolu.Jsem jim vděčná,vděčná za dobře vykonanou práci,aspoň doufám,ale to je vše.Není to málo to je pravda,oni nevěděli co mi svým chováním dělají…vlastně jím to odpouštím…trpěla jsem strašnými existenčími depresemi,neměla jsem chuť na život,přitom jsem byla zdravá!Nechápala jsem to…pomale se to lepší,ještě nedávno mě to trápilo,ale zase začínám věřit.I díky pár lidem,které jsem poznala v krtečku:-). Někdy je to těžké,když mě přepadají mé stavy tak se snažím spát, pomáhá to.Postupně se začínám věnovat všemu po čem jsem vždycky toužila a co jsem nikdy nemohla kvůli své nemoci dělat.Třeba jezdit na krteččí akce s nadací Brněnské onkologie,chodit ven s kamarády si třeba zaplavat,jít se podívat do školy…vím ,že postupně se to bude všechno lepšit,už teď když se nad tím zamyslím jsem šťastná.Jsem přece zdravá.A věřím,věřím,že všechno bude fajn protože víra je na tom všem to nejdůležitější:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *