Nechodím s prsy, ale s tebou!
Barboře bylo pětadvacet, když ji začalo lehce bolet levé rameno a podpaží. Samovyšetřením si zkusila prohmatat prsy. V levém objevila cosi tvrdého. „Nahmatala jsem si malou bulku a okamžitě jsem se objednala ke gynekologovi. Ten mě ujistil, že se svými prsy zbytečně zabývám a že je to normální reakce na to, že si holím podpaží!“ vypráví rozhořčeně. „Asi měsíc jsem žila ukonejšena touto diagnózou, ale pak se bolest stupňovala a vůbec celý prs se choval nějak nestandardně. Na popud přítele následovala nová návštěva gynekologa. Tentokrát jsem byla neodbytná, z ordinace jsem tedy odcházela s doporučením na ultrazvuk prsu. Do nemocnice jsem šla s naprosto klidným srdcem. Neočekávala jsem, že by se něco takového mohlo stát mně. Jenže stalo. V mém prsu bylo objeveno asi osm ložisek rakovinového nádoru. Aniž bych pořádně chápala, co se se mnou děje, v rychlém sledu následoval mamograf, biopsie. Z výsledků jsem byla zděšená. Nevěděla jsem nic: co mě čeká, jak vypadá onkologická léčba, jaké jsou šance na uzdravení.“ První krok k vyléčení rakoviny, ablaci prsu, absolvovala Barbora v červnu roku 2005. „Tuhle možnost mi poprvé zlehka nastínil prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc. Z té návštěvy si vlastně pamatuji jen jednu větu: „První, co vás čeká, bude chirurg.“ Opatrně jsem se tehdy zeptala, co má na mysli. Představa, že budu bez ňadra, mě ničila snad ještě víc než informace, že mám rakovinu. Konečný verdikt o nutnosti okamžité ablace prsu mi sdělila primářka po vyšetření ultrazvukem. Byl to strašný pocit. Nechtělo se mi uvěřit, že něco podobného budu muset podstoupit. Naštěstí mě velmi podržel můj přítel. Tvrdil, že nechodí s prsem, ale se mnou. S odstupem času strašně moc oceňuji jeho tehdejší jednání. Dodal mi tím obrovskou sílu. Přestala jsem mít pocit, že se ze mě stane nepřitažlivý, ošklivý a bezcenný tvor,“ vzpomíná.
Žila jsem naplno
Bez vlasů je hůř než bez prsu?
Podobný příběh jako Barbora prožila i třicetiletá Jana. Snad jen s tím rozdílem, že rakovinu u sebe objevila v sedmadvaceti letech a že stejnou nemoc, jakou prošla, prodělaly i její maminka a babička. Obě zemřely. „Na diagnózu jsem reagovala totálním zděšením. I když jsem s tou nemocí vnitřně počítala, realita byla zdrcující. Zpočátku jsem tomu nemohla uvěřit, stále jsem si opakovala: ,Proč zrovna já?’…jestli zemřu jako moje máma a babička. Během sedmi deseti dnů jsem se s myšlenkou na rakovinu prsu naučila žít. Aktivovala ve mně něco jako obranný systém, který mě postavil na nohy a donutil začít bojovat: spolupracovat s lékaři, vyhledávat si informace o možnosti léčení,“ vzpomíná. Během čtrnácti dní od potvrzení nemoci nastoupila do nemocnice. „Přišla jsem o celý prs včetně lymfatických uzlin. Operace nebyla nijak bolestivá, za deset dnů jsem nastoupila zpět do práce. Myslím, že psychicky jsem operaci také zvládla velmi dobře. Jednak moje maminka také žila bez prsu, takže to pro mě nebylo nijak deprimující, jednak jsem měla pocit, že to špatné z mého těla, co tam nepatří, je pryč, a že se proto začínám uzdravovat,“ vzpomíná. Měsíc po ablaci prsu čekala Janu nesmírně obtížná chemoterapie. Před ní i během ní stále chodila do zaměstnání a snažila se žít normální život. „Když mi po chemoterapii během jednoho měsíce začaly růst vlasy, pocítila jsem nesmírnou úlevu. Život bez vlasů pro mě byl velmi stresující, více než život bez prsu. Na celé nemoci jsem to vnímala jako to vůbec nejobtížnější,“ tvrdí. Po měsíci od ukončení chemoterapie začala Jana s hormonální léčbou. Teď je zdravá.
Můj život s implantátem…
Jana na rozdíl od Báry bojovala s rakovinou sama. Tedy částečně. Neměla maminku, babičku, partnera: „Toho současného jsem potkala těsně po chemoterapii, kdy jsem ještě neměla vlasy. Hned při jedné z prvních schůzek jsem mu řekla, co jsem měla za nemoc a také, že nemám prs. Kupodivu mu to vůbec nevadilo, naopak mě obdivoval, čím vším jsem prošla. Jsme spolu dodnes. S negativním přístupem k tomu, že jsem nemocná a nemám prs, jsem se nesetkala ani u mužů v okolí. Naopak všichni tvrdí, že kdyby se to stalo jejich partnerkám, nevadilo by jim to. Neměla jsem možnost to ověřit, ale z vlastní zkušenosti vím, že žádnému muži, kterého jsem poznala – i blíže – to nevadilo.“ Rok po ablaci prsu požádala Jana o jeho rekonstrukci: „Dokud jsem se léčila, nevnímala jsem ztrátu prsu jako prioritní problém. I když jsem bez ňadra prožila téměř celý rok, nikdy jsem neuvažovala nad tím, že by to takto mohlo zůstat. Žít bez prsu do konce života si raději nepředstavuji. Věřím, že bych si po čase zvykla stejně jako si zvyknou žít lidé třeba bez ruky, bez nohy. Nikdy jsem si vlastně nepoložila otázku, jestli na rekonstrukci prsu jít nebo nejít, od prvního dne jsem věděla, že rekonstrukční operaci podstoupím v nejbližším možném termínu.“ Jedenáct měsíců bez ňadra Janu zraňovalo psychicky i lidsky. Asi nejvíc v oblékání: „Musela jsem nosit oblečení ke krku, výstřih jsem si nemohla dovolit. Ačkoli se vyrábějí plavky pro ženy po ablaci prsu, nechodila jsem se koupat. Necítila jsem se v nich prostě dobře. Trapně mi bylo při sexu, zejména ze začátku. Nikdy jsem se před partnerem nesvlékla úplně donaha.“ Rekonstrukce Janina prsu trvala téměř celý další rok: „Celkový dojem je teď po estetické stránce velmi hezký. Nosím normální prádlo, plavky. Myslím, že na první pohled si toho nikdo nevšimne. Jsem s plastikou maximálně spokojená, umožňuje mi žít naprosto plnohodnotný život.“
Když je prs nad zlato
Barbora a Jana. Jana a Barbora. Obě vědí, co to znamená mít rakovinu prsu, obě prožily kus svého života bez ňadra. Obě říkají, že to bylo psychicky náročné, ale také, že na nemoci našly těžší okamžiky než ten, ve kterém přišly o prs. Třeba Barbora: „Můj nejtěžší úkol byl oznámit nemoc svojí mámě, žijící ode mě dvě stě kilometrů daleko. Nedá se příliš popsat, jak se chová matka, když jí volá pětadvacetiletá dcera a sděluje jí do telefonu, že má rakovinu.“ Příběhy Barbory a Jany dokazují, že bez ňadra se dá žít, že i bez něj zůstává žena ženou a že život s prsním implantátem je stále stejně plnohodnotný! Proč některé ženy tolik děsí ztráta prsu? Je to v době stále dokonalejších rekonstrukčních operací snad „klišé“? „Nemám pocit, že by je ztráta ňadra až tolik děsila, je to spíš takový nepodložený veřejný dojem,“ domnívá se MUDr. Jan Novotný z Onkologické kliniky VFN a 1. LF Univerzity Karlovy v Praze. „V první chvíli jsou ženy, stejně jako jakýkoli jiný člověk s jakoukoli nádorovou diagnózou, natolik vystrašené nebezpečnou blízkostí smrti, že jsou obvykle ochotny udělat bez okolků naprosto vše pro to, aby utekly ,hrobníkovi z lopaty‘. Obzvlášť mladší ženy jsou ochotny obětovat celý prs, pokud jim to zajistí větší šanci na vyléčení. Znám ze své praxe dokonce několik žen, které vnímají prs jako orgán, který způsobuje jejich nemoc. Jeho odnětí je pro ně tudíž velkou úlevou a kosmetický efekt je až na druhém místě,“ dodává. Anne Collyerová, ošetřovatelka v Péči o prsy v nemocnici Southern Hospital v USA si myslí opak. Pro britskou televizní stanici BBC řekla: „Rakovina prsu je choroba, které se ženy nejvíce bojí. Jednak proto, že je hlavní příčinou smrti u žen a jednak léčení často spočívá v odstranění prsu. I malá jizvička na ňadru může vyvolávat pocity hrůzy, ztrátu sebedůvěry a sebevědomí a potřebu ji zakrýt a může mít i neblahé důsledky pro ženiny sexuální vztahy.“ Psychoanalytička a psychoterapeutka Mgr. Marie Zemanová, která se ve své praxi věnuje ženám s diagnózou rakoviny prsu, se domnívá, že schopnost vyrovnat se se ztrátou ňadra nelze zobecňovat. Souvisí podle ní s osobností pacientky a se vztahem k vlastnímu tělu. „Zralá žena s přiměřeným vztahem ke svému tělu samozřejmě prožívá ohrožení života a změnu tělesného schématu, je ale schopna přijmout realitu svého onemocnění a spolupracovat s lékaři na svém uzdravení. Přitom samozřejmě pociťuje bolest, smutek ze ztráty, úzkost a strach o život. Pokud je ale tělo pro ženu jakýmsi ,fetišem‘, dochází k nepřiměřeným reakcím, k popírání reality, odsouvání nutného zákroku, a tím i k ohrožení života ženy. Reakce na ztrátu prsu je dána osobností ženy. Pro zralou osobnost je každá životní krize jakousi výzvou, která vede ke kvalitativní změně, mění hodnotový systém a umožňuje lidem prožívat život intenzivněji s vědomím, že je třeba užitečně strávit každý den a neplýtvat časem.“
Nejde tady jen o strach ze smrti či ztráty ňadra. Jsou to pochybnosti: Zůstane se mnou můj partner? Bude mě pořád chtít? Jsou ženy, jejichž muži jim na všechny otázky odpověděli: „Ano“. Jsou takové, které v době nejtěžší podporu u partnera nenašly. „Pokud je funkční vztah a funkční rodina, nemoc jim paradoxně ,pomáhá‘ uvědomit si hodnotu vztahů i to, co mohou ztratit. Partneři pak mohou ženám pomoci zvládnout jejich tělesnou změnu. Ztráta prsu nebývá pro muže důvodem k tomu, aby svoji partnerku opustili. Partnerský vztah se pravděpodobněji rozpadne v případě, že byl nefunkční, či nějak narušený už před onemocněním partnerky. Pak ale nelze s jistotou tvrdit, že důvodem k rozchodu byla tělesná změna partnerky. Za problematické považuji, pokud onemocní mladá nezadaná žena. Tam je hledání partnera mnohem obtížnější,“ říká Marie Zemanová. Hledání je možná obtížnější, nikoli ale beznadějné, jak dokazuje zkušenost Jany a jejího partnera Jaroslava. Jeho upřímnou zpověď najdete v článku „Očima muže“.